Kia ora děcka! Je až neskutečný, jak tu ten čas letí. Při příležitosti jednoletého výročí mého pobytu na Novém Zélandu jsem se rozhodla sestavit jakýs takýs subjektivní žebříček těch nejimpozantnějších míst, která jsem měla tu čest navštívit. Na Zélandu mě asi nejvíc baví jeho rozmanitost a fakt, že stačí kousek popojet a krajina se vám doslova mění před očima. Když jsem se zamýšlela nad tím, které lokality pasovat do top ten, velkou roli sehrálo počasí, momentální citové rozpoložení i lidé, se kterými jsem zrovna mohla tato úžasná místa sdílet. Jeden hike můžete jít stokrát a přesto bude pokaždé jiný a někam se zkrátka vyplatí vrátit za lepších podmínek. Tenhle výběr mě stál veškerý nervový buňky a ač jsem se snažila omezit se pouze na top ten, nepovedlo se. Tak jsem tam prostě nacpala dvě bonusový neb bych žádné z míst nedokázala vyškrtnout 🙂

1. GLENORCHY

Tato kouzelná miniaturní vesnička oplývá snad nejvíce LOTR filmovými lokacemi z celého Zélandu a není se čemu divit. Peter Jackson si ji vybral pro natočení např. scén z Železného pasu, Lothlorienu a Ithilienu. Už po vyjetí z Queenstownu se vám začne otevírat krajina a v dálce spatříte zasněžené vrcholky ledovců zatímco se přibližujete po cestě klikatící se kolem průzračných jezer. Pokud máte čas se pozdržet pár dní, určitě vyražte na Earnslaw burn track. Cesta není příliš záživná, jelikož většinu času vede lesem, ale výsledek stojí za námahu. Rozhodně se vyplatí vyrazit „natěžko“ a rozbít tábor přímo u ledovce, kde z okolních skal prýští nespočet vodopádů. Jako další dvoudenní track můžu doporučit Heather Jock hut, plechovou chatičku se třemi místy k přespání. Nocleh je zdarma, ale musíte být připraveni, že když dorazíte pozdě, nemusíte se vejít. Cesta vede kolem několika historických příbytků z dob důlní činnosti, ale vodní zdroje jsou znečištěné, takže si zabalte dostatek tekutin. Pokud nemáte času na rozdávání, udělejte si alespoň piknik u jezera Reid, po jehož zrcadlové hladině klidně klouzají vznešené černé labutě a v pozadí se tyčí ledovec Earnslaw. Dojet můžete také doslova až do ráje a vyfotit se u cedule Paradise. Začíná zde také jeden z impozantních greatwalků Routebourne track vedoucí až do Milfordu, ale můžete jít jen jeho část. Vřele doporučuji občerstvit se v centru u Mrs Woolly’s General Store, které funguje jako souvenýr shop/ kavárna/hospoda. Až se budete vracet zpět do Quenstownu, rozhodně si vyjeďte na Remarkables (placená velmi prudká cesta) a vyšlápněte si k jezeru Alta a ještě výš na výhledy na Queenstown. (ideálně na západ slunce). Další den to můžete vzít na známý trek Ben Lemond a pak přespat v snad nejkrásnějším DOC kempu u jezera Moke. Cestou na Wanaku se pak zastavte v historickém zlatokopeckém městečku Arrowtown. To má bezesporu nej vibe během podzimu, kdy se okolní stráně promění v paletu barev.

2. NELSON LAKES

Tohle místo má po mne neskutečnou sentimentální hodnotu, jelikož jsem zde absolvovala svůj úplně první hike na Zélandu, a tak jsem se tu zastavila pokaždé, když má cesta vedla kolem. Mnohdy mi stačilo jen tak si sednout na molo, pohladit úhoře ukrývající se pod ním a pozorovat, jak tu a tam opustí schovku a vlní se bojovat o kus pečiva s labutěmi. Škoda jen, že tu téměř dokonalou harmonii narušují krvežíznivé sandflies, které vás donutí dát se na ústup nebo skočit do ledového jezera Rotoiti. V tomto národním parku můžete vyrazit například i na velmi náročný track k Angelus hut, který vás bude stát veškeré síly. Když se vyškrábete až do cíle, odměnou vám bude chatička strategicky umístěná mezi dvěma jezery obklopená kolem dokola horami. Neznám lepšího místa na pozorování hvězd a mléčné dráhy. V okolí není žádný signál a tento hike není radno podcenit! Doporučuju konzultovat vaše plány předem v místním informačním centru, zvlášť v zimě, kdy je většina trasy pod sněhem.

3. EDORAS

Když mi kamarádka ukázala videa z dronu, které natáčela v Edorasu, bylo rozhodnuto Tahle filmová lokalita je na hony vzdálená od všech vašich potenciálních cestovatelských cílů, takže sem míří především fanoušci Pána prstenů. Dlouhá gravelka tento fakt ještě umocňuje, nicméně pokud vám bude počasí nakloněno, Edoras se vám dostane pod kůži. Ideální načasování spočívá v odpoledním příjezdu a střihnout si zhruba hodinovou procházku vedoucí skrz stáda krav na vyhlídku Mt. Sunday na západ slunce. Parkoviště u začátku tracku se slouží zároveň jako freečko, přestože ho aplikace Campermate neukazuje. Měla jsem to štěstí být v hlavním městě Rohanu úplně sama, a i když jsem měla docela nahnáno, přenocovala jsem až do rána a počkala si na rozbřesk.

4. MT. BROWN HUT

Další z míst, na které jsem se prostě musela vydat opětovně, tentokrát ale z důvodu nepříznivého počasí. Tento zdánlivě kratičký hike měří asi 4 km, ale s takovým převýšením, že se škrábete rychlostí kilák v hodině. Na trekové hole rovnou zapomeňte, protože budete potřebovat obě ruce, abyste přelézali nekonečné kořeny a snažili se vyhnout všudypřítomnému nánosu bahna, které nemá v hustém porostu šanci snad nikdy vyschnout. Na samém konci vás čeká roztomilá oranžová chatička se čtyřmi místy k přespání. Ta funguje stylem kdo dřív přijde, ten spí a nedá se tedy zabookovat dopředu. Prvně jsem si já hlupačka nevzala spacák a navíc mne nahoře překvapila akorát mlha a po výhledech ani stopy. Osud tomu chtěl, abych přes westcoast jela ještě jednou, a tak Mt. Brown hut dostala druhou šanci. Před samotným výšlapem se mi ještě povedlo sjet autem do příkopu, ale dobří lidé mne vytáhli traktorem. Hike připadl na víkend a počasí vypadalo tentokrát velmi slibně, tak jsem měla strach, abych nahoře chytla místo, protože spát venku už nepřipadalo v úvahu. Přestože nahoře kempilo dost lidí, většina z nich si nesla stan, a tak na mne k mému údivu opravdu zbylo poslední místo v chatce. Rozhlédla jsem se okolo a mlha se opět začala hlásit o slovo. Stejně jsem se rozhodla pro risk a vydala se na summit doufajíc v lepší výhledy a počkat si na vytoužený západ slunce. Když jsem dorazila na místo, seděl tam jeden jediný člověk, jak se ukázalo velmi sympatický ital. Mlha se rozestoupila a nám se odhalily neskutečné výhledy a bylo moc příjemné mít po delší době společnost. Prokendili jsme skoro celou noc a na ráno si nařídili budík na východ slunce. Pánbůh snad nebyl doma a nám se poštěstilo zažít inverzní ráno, kdy se pod námi valily husté mraky, z nichž vykukovaly špičky hor. S Danielem jsme pak ještě strávili další dva dny a zažili neméně intenzivní chvíle. Některé okamžiky mají své kouzlo právě proto, že je máte s kým sdílet, ale tady na tom hiku bylo dokonalé naprosto všechno. Možná taková satisfakce za to předchozí počasí, kdo ví.

5. FRENCH PASS

Na úplném severu jižního ostrova, těsně předtím, než se vydáte na ferry v Pictonu, si udělejte odbočku směrem k fjordům ve Frenchpassu. Pokud vychytáte počasí, budete si připadat jako v Hobitíně s oceánem v pozadí. My jsme se tamtudy vydali v září uprostřed lambing season, takže zelené kopečky se hemžily jehňátky a k dokonalému kýči už snad chyběla jen duha s jednorožcem. Cestou nám bylo doporučeno zastavit se v malé zátoce Elaine bay, kde při troše štěstí spatříte rejnoky. Na úplném konci fjordu se nachází DOC kemp, kde můžete složit hlavu a navíc vám budou dělat společnost delfíni a tuleni dovádějící v zátoce.

6. SEFTON BIVVY

Téměř každý, kdo se vydává do národním parku Mt. Cook, obvykle zamíří na profláknutý track vedoucí na Müller hut. Těm ještě méně zdatným turistům stačí procházka rovinatým údolím Hooker valley, aby si v dálce vyfotografovali nejvyšší horu Nového Zélandu. Málokdo si povšimne titěrné oranžové chatičky svící nahoře u ledovce, a to je vlastně moc dobře. Cesta k ní je značená jen kamennými mohylkami a je velmi snadné zabloudit. Když se vám povede po třech hodinách zdolat prudký kopec, naskytnou se vám neskutečné výhledy, nejlíp je ale na místě přenocovat a počkat si na východ slunce. Já vyrazila na blind jen se spacákem, že buď chytnu místo nebo to otočím a stihnu dojít za světla zpátky. Postele byly obsazené, ale naštěstí jsem se nahoře potkala s moc milým slovenským párem, kteří mne přesvědčili zůstat do rána a na chatičce jsme dokonce objevili starý stan i karimatku. Rozbila jsem tábor spolu s dalšími odvážlivci a za zvuku padajících lavin jsme se uložili ke spánku. Po snídani jsem jako první vyrazila zpátky a ještěže tak. Narazila jsem na rangera, který mi oznámil, že celou cestu budou zavírat kvůli helikopterským pracem a jestli si pospíším, tak mne ještě pustí. Proběhla jsem si tedy cestou, kudy denně proudí tisíce turistů, úplně sama a povedlo se mi tak vyfotit pár záběrů bez turistů, což by běžně bylo naprosté scifi. Vzhledem k tomu, že jsem před sebou měla ještě celý den, vyrazila jsem i na zmíněnou Müllerku, ta ale Seftonu nesahala ani po kotníky. V oblasti se dá vymyslet několik dalších treků, za zmínku stojí například Red tarns track, Kea point nebo Tasman lake track. Samotnou cestu okolo Mt. Cooku naprosto zbožňuji. Pokaždé, když jsem projížděla, měla jsem neskutečné štěstí na výhledy a na jedny z nejkrásnějších západů slunce. Splnila jsem si tu také jedno přání z bucket listu – skydiving. Kde si taky jinde skočit než s výhledem na zasněženou nejvyšší horu, která se odráží v dokonale průzračném jezeru Pukaki. Pokud budete v této oblasti mezi listopadem a lednem, zastihnete nejspíš lupiny v plném květu, a ač se jedná o invazivní druh, je to nádherná podívaná.

7. COPLAND TRACK

Konečně se i na mě usmálo štěstí s počasím a mohla jsem si splnit tenhle neskutečný hike! Cesta začíná prebroděním řeky a pokračuje lesem, kdy každou chvíli skáčete přes potůčky, a tak nemá smysl ani sundávat pohorky. Track celou dobu kopíruje mléčné modrou Copland river, která prosvítá skrze bush a čeká na vás několik dlouhých visutých drátěných mostů, které se pod vaší vahou kinklají sem a tam. Když se vám podaří přeskákat kluzké kameny a mírné závěrečné stoupání, dorazíte do cíle. Tím je prostorná chata ( booking nutný), která pojme až 31 návštěvníků a bývá často busy především v letních měsících. Není se čemu divit, koho by nelákálo se po 18 km vyzout z mokrých botek a naložit se do přírodních horkých bublajících hot pools obklopenými zasněženými vrcholky hor. Nejenže jsem toto úžasné místo měla asi hodinu sama pro sebe, chata nebyla ani z poloviny plná, večer jsme si zatopili v krbu a opět jsem tu narazila na prima krajana, se kterým jsem pak absolvovala cestu zpátky, která tak rychle utíkala

8. MILFORD SOUND

Ač fjord Milford sound patří k nejnavštěvovanějším místům NZ a rozhodně si právem nárokuje titul Osmý div světa. Přestože se snažím vyhýbat mainstreamovým lokalitám, tuhle jsem si zkrátka nemohla nechat ujít. Zprvu jsem se obávala davů turistů a počtu lodí, které mi pokazí zážitek, ale opět jsem byla velmi mile překvapená. Plavbu jsme si zabookovali pár dní dopředu strategicky na nejranější možnou hodinu, abychom eliminovali šanci, že ve fjordu to bude vypadat jako na Václaváku. Když jsme nechávali auto na placeném parkovišti, nechtěla jsem věřit vlastním očím. Představovala jsem si rozhodně větší masovku, než 4 loďky. Říká se, že když chcete mít nejimpozantnější zážitek z Milfordu, měli byste tančit deštový tanec kvůli stovkám vodopádů. To ostatně není tak nemožné, jelikož v této oblasti prší v průměru 182 dní v roce. Nám sice šajnilo, ale i tak jsem údivem pusu nezavřela. Když už se budete vláčet takovou cestu do Fjordlandu, vyhraďte si čas na track Gertrude saddle, kde se to hemží papouškami Kea, k Marian lake nebo část Routeburnu aspoň k vyhlídce Kea summit.

9. WANAKA

Pokud bych si měla vybrat jedno místo, kde na Zélandu zapustit kotvy, pravděpodobně by to byla Wanaka. Jediné, co by mi tu asi časem chybělo, je oceán, ale člověk se tu dokáže zabavit na hodně dlouhou dobu i tak. V létě můžete do neomrzení hajkovat po okolních horách nebo blbnout na jezeře a v zimě si užívat lyžovačky. Ač jsem tu strávila na své poměry docela dlouhou dobu, mám pocit, že jsem se Wanaky stále dostatečně nenabažila. Líbilo se mi, že pokaždé, když jdete chillovat k jezeru, narazíte na „staré známé“ z předchozích zaměstnání či cest, protože všechny cesty zkrátka vedou do Wanaky. Jediné, kdy bych se jí asi vyhýbala, je období Vánoc. To pak i místňáci prchají před davy turistů, kteří si sem jezdí přes svátky odfrknout do svých sídel a stojí se fronty i na židli v restauraci. Většina cestovatelů neodjede aniž by si nevyfotili ikonický strom na jezeře nebo nevyšli na proslulý Roys peak. Sem se s oblibou vyráží v noci na východ slunce, ale doporučuji si ho dát i na západ a nahoře přespat ve stanu. Pokud nejste na masovky, zvolte raději Isthmus peak nebo Corner peak. Nedaleko se rozprostírá národní park Mt. aspiring, který rozhodně stojí za překonání gravelky a můžete v něm podniknout nespočet lehčích i náročnějších hiků včetně přechodu Cascade saddle. Wanaka se pyšní několika solidními lokálními pivovary ( můj tip – b.effect ), nejlepší italskou restaurací Francesca a foodtruck koutkem, kde si můžete pochutnat třeba na luxusním burritu nebo vietnamské ledové kávě. Pokud vaše kroky povedou na westoast, určitě nevynechejte výšlap k ledovci Brewster a poté koupačku v Blue pools nedaleko silnice.

10. TONGARIRO

Národní park Tongariro patří k jednomu ze tří great walků na severním ostrově a je rozhodně must see pro všechny LOTR fandy. Kdo by se nechtěl procházet kolem Mordoru, obávané Hory osudu? Většina turistů volí jednodenní 19 km Alpine crossing, který vede skrz nejhezčí část parku, ale znamená to booknout si shuttle a nechat se dopravit zpět. My jsme se nicméně rozhodli zvolit okruh Northern circuit, který se dá v pohodě zvládnout s jedním přespáním (přestože se doporučuje 2-3 noci). Auto můžete zdarma zaparkovat u infocentra ve Whakapapa village a odtud vyrazit libovolným směrem a vrátit se na stejné místo. Opět jsme měli neskutečné štěstí na slunečné počasí po celé dva dny, což je v takových horách doslova zázrak. Přestože jsme vyráželi v půlce září a v „íčku“ nás varovali, že je cesta neprůchozí a určitě budeme potřebovat mačky, nenechali jsme se odradit a risk se vyplatil. Rozhodně doporučuji jít tento loop mimo sezónu, kdy cena za hut je zlevněna z 66 dolarů na 25 a skoro nikoho jsme nepotkali. Po celou dobu vám krajina ubíhá mezi dvěma sopkami – Mt. Doom (Mordor) a Mt. Ruapehu, na které se v zimě lyžuje. Po cestě minete vodopád zmatečně nazvaný Taranaki falls, za který se můžete dostat, když vám nebude vadit trošku se namočit. K večeru jsme dorazili na chatu, kde jsme si v krbu rozdělali oheň a k našemu překvapení jsme tam dokonce chytali signál. Na druhý den jsme hned zrána zdolali nejprudší stoupání k Emerald lakes, sopečným smaragdovým jezírkům, která byla bohužel zamrzlá. Na nejvyšším bodě u Red crater s impozantními výhledy jsme v dálce spatřili Taranaki vzdálenou 250 km. Pak už nás čekalo nastoupané výškové metry zase pěkně sťapkat dolů a dojít k autu. Po dvoudenním cupitáním jsme byli natolik znaveni, že jsme se rozhodli přespat v místním Holiday parku (25 dolců). Pokud se tu budete zdržovat, můžete si udělat několik krátkých výletů. My jsme zvolili Silica rapids s výhledem na Mordor a také jsme se zastavili u Gollum’s pool – bazénku s vodopádem, kde Glum chytal ryby. Když jsem se dostala podruhé na severní ostrov a projížděla přes Tongariro, opět mi počasí přálo, tak jsem se v poslední vteřince rozhodla zastavit a vyběhnout si aspoň k smaragdovým jezírkům a vidět je v celé jejich kráse. Zaparkovala jsem nejblíže, co to šlo na Mangatepopo car park a s vědomím, že mi nezbývá moc času do západu jsem svižným krokem vyrazila vzhůru. Míjela jsem samosebou jen lidi v protisměru, kteří se s obavou v hlase tázali, kam jdu a zda mám dost teplého oblečení a čelovku. Ač jsem nasadila vražedné tempo, dorazila jsem nahoru, když už byly jezírka ve stínu, ale kdy se vám stane, že jste úplně sami v celém Mordoru. V dálce jsem opět zamávala Taranaki a po pár záběrech se zase urychleně vydala zpátky. Po cestě mě samosebou přepadla tma a nebylo mi úplně do zpěvu, když na mě svítily ze tmy očička posumů. Nicméně jsem stihla zdolat 19 km se značným převýšením za povolené 4 hodiny parkování zdarma.

11. CURIO BAY

Další z míst, kde jsem pro jeho kouzlo zůstala delší dobu, než bylo v plánu. Curio bay mi bylo doporučeno kamarády, jakožto ideální surfovací spot pro začátečníky. Vzhledem k tomu, že jsem na prkně stála do té doby jen jednou a nepovedlo se mi ani postavit a sjet vlnu, rozhodla jsem se zaplatit si řádného instruktora a dát surfu ještě jednu šanci. To se ukázalo jako chytrý tah a pod vedením místního učitele jsem tomuto vodnímu sportu naprosto propadla. Jako bonus vám tu společnost dělají endemičtí delfíni Hector’s doplhins, kteří k surfování prkno nepotřebují. Velice rádi se předvádí a pro obecenstvo tu a tam hodí flipa do vzduchu. Aby toho nebylo málo, přišel se na nás podívat obří lachtan převalující se líně na pláži připomínajíce kmen stromu. Další šťastná náhoda na sebe nenechala dlouho čekat a nám se tu povedlo spatřit velmi vzácného žlutookého tučňáka hnízdícího u Petrified forest, skalního útvaru starého 180 milionů let. Pokud se odtud vydáte směrem dál na severovýchod, dojedete k majáku Nugget point, který rozhodně stojí za návštěvu. Tam jsem ostatně našla svou první paua mušli a to se taky počítá jako významný okamžik 🙂

12.TARANAKI

Sopka Taranaki se nachází na západním pobřeží severního ostrova v národním parku Egmont a stala se předlohou pro Osamělou horu z trilogie Hobit. Nejkrásnější pohled na ni je z ptačí perspektivy, až tehdy dokážete plně docenit její pravidelný kuželovitý tvar. Zvlášť v zimě, kdy je pokryta sněhem se jedná o impozantní zážitek. Bohužel se velmi často ráda schovává v mracích a spatřit ji můžete jen zřídkakdy. Při našem roadtripu po severním ostrově jsme čekali celé 3 dny, než vykoukne, ale marně. Dala jsem si za cíl, že Zéland neopustím, aniž by se mi tuhle plachou nevěstu povedlo aspoň zahlédnout. A tak když se mi naskytla příležitost a dostali jsme v práci pár dní volno, plán zněl jasně. Měli jsme nicméně trošku štěstí v neštěstí a po cestě nám vybouchla pneumatika a než se nám podařilo dojet do cíle, padla tma. Přenocovali jsme na freečku přímo u informačního centra v národním parku, nicméně do rána se opět zatáhlo a hora se odhalila jen na pár sekund. Na další den hlásili celkem ucházející počasí, tak jsme si naplánovali výšlap k známému insta spotu, tj. k reflexnímu jezírku, ve kterém se při bezvětří dokonale odráží celá hora. Cesta to byla únavná a nezáživná, celou dobu se šlo po chodníčku lesem a my museli navíc hodně spěchat, abychom stihli žádoucí západ. Když jsem uřícená dorazila k jezírku, bohužel docela foukalo, takže z odrazu nebylo nic a námraza pokrývající horu stihla roztát. Přesto jsem se snažila být vděčná aspoň za nádherné zbarvení hory při západu slunce. Příště bych si určitě bookla chatu s předstihem a zůstala tak na místě delší dobu. Po cestě zpět nás ovšem čekalo milé překvapení v podobě Aurory australis, jejíž intenzita ten večer dosáhla vysokého stupně. Ač jsem Taranaki neviděla v ideálních podmínkách ani jednou, o to víc mne fascinuje její temperament a pomíjivost okamžiku, kterým je opředena.

Nový Zéland nabízí samosebou další neskutečná a impozantní místa, kam jsem se bohužel za celý rok neměla to štěstí nebo čas podívat (nebo se nevešly do tohoto článku), ale na druhou stranu se bude zase jednou za čím vracet. Toto není SBOHEM nýbrž NA SHLEDANOU někdy v budoucnu nebo třeba v příštím životě.