Kia ora děcka! Protože v domku na kolečkách trávím spoustu času a navíc je to dnes přesně půl roku, co se moje botky dotkly novozélandské půdy, rozhodla jsem se další povídání věnovat svému pojízdnému Mumínkovi a životu v něm. Přestože máme oba své vrtochy, museli jsme se spolu chtě nechtě naučit fungovat a dá se říct, že dnes už žijeme v jakés takés harmonii. Abych mu vdechla život a bylo jasné, že k sobě neodlučitelně patříme, přikrášlila jsem mu okénko malbou muminí rodinky a přední zrcátko opatřila pohyblivými očky, aby lépe viděl před sebe. Teď už se snad neztratíme a navíc to během cestování funguje jako slušný ice breaker. “ To infantilní mrkající auto s bílejma hrošíkama na skle je tvoje?“ 

Život v dodávce má několik předností. Nemůžete si dovolit s sebou tahat moc krámů a těm, které prošly třídícím kolečkem, byste měli určit jasně dané místo, kam je budete POKAŽDÉ vracet. Jinými slovy, bydlení v autě napraví i toho největšího bordeláře. Možná by z toho mohla vzniknout slušná výchovná metoda, rodiče nepořádných dítek zbystřete! Obdivuju všechny páry, kteří jsou schopní se nasoukat se všemi svými svršky do jednoho vanu, mám opravdu co dělat, abych tam vlezla sama. Pravda je, že předchozí  vlastníci mého nynějšího příbytku při tvorbě interiéru úplně nepřemýšleli a postel namontovali zbytečně nízko, takže se pod ní krom krosny a rozloženého záchodu mnoho nevejde. Ale nechci tu být za hnidopičku. Nicméně pár nutným úpravám jsem se stejně nevyhnula. Mumínkovi jsem nadělila k předčasným Vánocům druhou autobaterii (takže teď mohu pohodlně za jízdy dobíjet elektroniku), nové rádio s repráčky a také několik úložných prostor. Když zapadne i ta poslední kostička tetrisu na své místo, natankuju plnou a zařadím se vlevo. 

Když už jsme u pohonných hmot, vyplatí se vzít si s sebou kanystr pro všechny případy, že byste dlouho nepotkali benzinu. Především tady na jižáku je to dost pravděpodobnej scénář, ale na některých místech vám milosrdně postaví billboard, který signalizuje poslední tankovací spot. Život vám v tomto ohledu velmi usnadní aplikace Gaspy, která zobrazuje polohu i ceny benzínek. Zároveň musíte počítat s tím, že mnohdy není pokrytí signálem dostačující a o free wifi si můžete taky nechat zdát. Ještěže si platím neomezená data, haha. Většina backpackerů proto využívá knihovny, útulná místa, kde přečkáte nečas, dobijete baterky, dáte si kafe a zabrouzdáte v onlajnu. 

Po celým dni řízení a vejletování nastal čas najít parkovací spot a zakotvit. Tady přichází na řadu užitečná a téměř nezbytná věcička ve vašem smartfounu- aplikace CamperMate. Jelikož vlastním selfko (soběstačné auto), mohu parkovat na tzv. fríčkách zdarma. Každé má svá pravidla, jak dlouho ho můžete využívat, většinou mají splachovací záchody, ale místa jsou omezená, takže kdo dřív přijede, ten spí. Ne všude jsou ale k freedom parkování benevolentní a tak občas přijde čas i na placený kemp. Aplikace je rozlišuje barevně podle ceny, takže si můžete předem naplánovat, kde v noci zakotvíte.  Další variantou noclehu jsou kempy DOC ( Department of Conservation) spravované přímo vládou NZ. Nachází se většinou v přírodě poblíž treků a great walků, a někomu může přijít vhod jejich celoroční abonmá. Noc v kempu si můžete booknout na webu DOC nebo vhodit příslušný obnos s vyplněným formulářem do tzv. honesty boxu přímo na místě. Kategorii ubytování pak uzavírají Holiday parky, sice nejdražší, ale nejlíp vybavené a některé nabízí třeba i vířivku, což po zdejších výšlapech určitě uvítáte. Apka zobrazuje krom ubytka třeba wc, sprchy nebo  dump stations, kde můžete vypustit špinavou a nabrat si pak pitnou vodu na vaření. Problém pak nastává s odpadky, protože kiwáci razí zvláštní filozofii: žádné popelnice = žádný odpad, takže najít koš bejvá někdy vyloženě cesta za pokladem. Ono konzervy od tuňáka si v autě moc dlouho vozit nechcete. 

Dá se vlastně v takovém autě plnohodnotně stravovat? No nebudu vám lhát, kachnu se šesti si tu úplně nedopřeju, ale s trochou snahy se dá vykouzlit celkem obstojná véča. Jen musíte být obrněni trpělivostí, protože na plynovém vařiči to zkrátka trvá. A jelikož mi tu na ledničku už nezbylo místo, nemůžu si teď v létě dovolit skladovat nic podléhajícího zkáze. Ráno tedy většinou snídám vločky s oříšky a ovocem a k tomu kafe se sušeným mlékem. Přes oběd se stejně poflakuju někde v terénu s připravenou sváčou v podobě toastu a zeleniny no a véča se různí podle toho, jestli se v okolí nachází obchod nebo ne. Buď prsknu na pánev steak nebo lososa anebo to vyhrají těstoviny s tuňákem či čočková polévka. Vyzkoušený už mám ale i bramboráky, palačinky nebo krupicovou kaši. Obzvláště na trecích vám přijde vhod téměř nic nevážící dehydratované jídlo Back country nebo Realmeals, které se po zalití vroucí vodou během čtvrthodinky promění v chutnou a výživnou vzpruhu. Není to sice jako od maminky, ale postačí a z jednoho sáčku by se najedli klidně i dva hladoví trampi. 

Pokud patříte mezi otužilce, ke koupeli vám poslouží řeka, jezero či vodopád, někdy ale i tak zatoužím po pořádné horké sprše. To je pak nejlíp využít swimming pool, kde vás nechají za symbolickou částku opláchnout.  Poté co vyperete sebe, měli byste hodit do lesku také své zablácené svršky. Naštěstí se v každém větším městečku nachází prádelny, kde si za dolar pořídíte kartu a tu si nabijete na libovolnou částku. Tu pak stačí přiložit ke konkrétní pračce, nasypat prášek a nastavit budíka na půl hoďky. Protože není během cest čas a prostor věšet prádlo, házím ho následně i do sušičky. Tenhle cyklus opakuju většinou co týden, protože i povlečení je potřeba prát mnohem častěji než běžně doma. Přece jen si nemůžete dopřát takový luxus a uléhat ke spánku dokonale čistí každý den. 

Osinou v zadku nejednoho cestovatele jsou bezesporu sandflies, krvežíznivé mušky, které na vás zaútočí, jen co otevřete dveře od auta. Jedinou obranou proti tomuto otravnému hmyzu jsou dlouhé nohavice nebo opravdu kvalitní repelent. Když už se s nimi jakžtakž vypořádáte a začnete si chystat véču, z křovisek v tu ránu vyběhnou nelétaví ptáci Weka a pokusí se vás okrást o cokoli, co si zrovna nehlídáte. Seshora vás někdy překvapí vynalézaví papoušci Kea, kteří si  obzvlášť libují v gumových výrobcích. Během chvilky jsem díky nim přišla o těsnění ve dveřích. A když už máte pocit, že aspoň uvnitř auta jste v bezpečí, začnou vylézat pavouci. Vyhřátá dodávka jim neskutečně vyhovuje a zatím jsem nenašla způsob, jak ty mrchy osminohý vystrnadit. Naštěstí se aspoň nejedná o Katipo, jediného prudce jedovatého a ohroženého pavouka na Zélandu, ale i tak bych si představovala kvalitnější společnost…

Možná vám to připadá jako kovbojka, ale vanlife si přes všechny jeho peripetie zkrátka nejde nezamilovat. Ať už za to může ta bezbřehá svoboda, kdy nemusíte nic balit nebo vymýšlet, stačí jen otočit klíčkem a za chvíli jste i s celým svým majetkem opět na cestě… nebo Zéland samotný. Ten to cestovatelům usnadňuje na každém kroku, třeba už jen vysokým počtem kreativně pomalovaných WC zélandským ptactvem, které jen a jen obživnout nebo bezplatnými parkovišti u začátků treků.  Řidiči tu na sebe vztekle netroubí, ale usmívají se a vzájemně si mávají a tak ňák projevují jistou sounáležitost s dalšími backpackery. A když váš miláček na kolečkách znenadání vypoví službu, vždy se najdou ochotné ruce připraveny pomoct.  Nechci vám tu jen mazat med kolem pusy, po nějaký době mi určitej řád začne chybět a tak se zas nechám na měsíc zaměstnat a ono mě to špačkování rychle přejde :D. Díky Ti Mumínku, že jsi své trosečnici tím nejlepším Wilsonem a krom jednoho píchnutého kola (to si spolu ještě vyřídíme) jsi mě zatím nenechal na holičkách!