Maorsky Rakiura (ostrov žhnoucí oblohy), v pořadí třetí největší ostrov Nového Zélandu, je vzdálený asi 30 km jižně od přístavního městečka Bluff. Jeho blízkost k Jižnímu pólu navíc skýtá poměrně vysokou šanci spatřit Auroru australis bez nežádoucího světelného znečištění. S populací pouhých 400 stálých obyvatel v jediném městečku Oban, se jedná o učiněný ráj pro ornitology. Milovníci rozmanitých druhů ptačí říše se sem sjíždí z celého světa, aby spatřili především nelétavého ptáka Kiwiho, jehož populace čítá úctyhodných 20 000 kousků (asi třetina celkového počtu na NZ). Stejný záměr jsem měla ostatně i já, a přestože jsem tohoto endemita viděla v záchranné stanici na severním ostrově, přála jsem si ho spatřit i ve volné přírodě. Mou oblíbenou maorskou legendu (AJ) , jak Kiwi ztratil křídla, si můžete stáhnout a přečíst pod tímto odstavcem a třeba ji i přeložit a převyprávět dětem. 

Na ostrov se dá dostat buď letecky nebo ferry, což mělo být jak levnější, tak dobrodružnější. Bookla jsem si tedy prozatím jednosměrnou vstupenku na loďku (110 NZD). Tyhle kocábky převezou pouze vás a bagáž. Mumínka jsem tedy odložila na hlídané parkoviště u Terminálu (46 babek za 4 dny) a s lehkou nervozitou ze slibované divoké jízdy jsem se nalodila. Jen co jsme se dostali na trošku dál od pobřeží, pochopila jsem, co kamarádi mysleli tím intenzivním zážitkem a byla jsem připravená sáhnout po papírovém sáčku na sedadle přede mnou. Nakonec si žaludek zvykl a všichni na palubě jsme přepravu na ostrov přežili bez úhony. 

Naprostá většina cestovatelů se rozhodne prozkoumat ostrov prostřednictvím great walku vedoucím národním parkem Rakiura, po kterém získal i své jméno. Tento 32 km loop nabízí jen malou ochutnávku ostrovních lákadel a vede převážně vnitrozemím. K noclehu lze využít strategicky rozmístěné chatky, které si ovšem musíte booknout dostatečně dopředu a taky zaplatíte slušnou přirážku. Tahle mainstreamová varianta se mi příliš nezamlouvala, tak jsem se nechala inspirovat kamarády a rozhodla se přejít ostrov napříč z Obanu až na úplný západ. Prý tak zvýším pravděpodobnost natrefení na kiwíka. Vzhledem k tomu, že jsem měla několik zakoupených hut ticketů a po zbytek svého pobytu se už nechystám na větší několikadenní túry, přišlo mi velmi vhod zbavit se jich tady. Chatky na této trase spadají do kategorie standard, nocleh vás vyjde na 10 babek ( greatwalk $37/noc). Kdo dřív přijde, ten si ustele.

Protože mě čekalo několik dní mimo civilizaci, zaplula jsem v Obanu do jediné otevřené restaurace, dopřála si rybku a jedno točený a vyrazila vstříc dlouho očekávánému dobrodružství. Jen co jsem se vymotala z městečka, napojila jsem se na great walk a užívala si zpevněné dobře udržované cesty, protože jsem ze spolehlivých zdrojů moc dobře věděla, že bude pravděpodobně hůř. První nocleh mě čekal ve Freshwater hut vzdálené 22 km. Vyrazila jsem v poledne, takže jsem si malovala, že bych s trochou nasazení mohla být okolo šesté na místě. Ve 4 hodiny odpoledne jsem dorazila na první záchytný bod North arm hut, kde většina lidí zakotví a pokračuje další den po okruhu zase na Oban. Můj cíl byl vzdálen už jen 10 km, ale běda, cedule vyměřila čas na tento úsek 6 -7 hodin! V hlavě mi blesklo, že to kiwáci zas jednou pěkně přepískli s odhadem a věřila jsem si, že to dám za polovinu času. Tentokrát jsem se ale přepočítala já, protože stav cesty se rapidně zhoršil a já se začala bořit víc a víc do bláta. Pohorky to kupodivu snášely celkem dobře a přestože jsem vypadala jak po bahenní lázni, nohy jsem měla doposavaď suchu. Trekingové hole se ukázaly být užitečným pomocníkem při brodění potoků a říček, které už jsem raději přestala počítat. Pomalu mi začalo být jasné, že to za světla nestihnu, v lese vše potemnělo a tak jsem rožhla čelovku. Jenže jsem si já trubka zapomněla před cestou vyměnit baterky, takže mi to moc nepomohlo. Svítila jsem si aspoň telefonem, ale i tak jsem skončila v potoce a botky už ten nápor vlhka nevydržely. Inu aspoň nemusela zdržovat obcházením mokřin a krosila jsem to rovně snažíc se nesejít ze stezky. Psychicky a fyzicky na dně jsem se potmě doplazila k chatě a při představě, že to takhle bude vypadat i další dny, se mi chtělo brečet a trošku jsem litovala, do čeho jsem se to pustila. Na zápraží jsem s úlevou shodila objemnou krosnu z ramen, a pak to přišlo! Jeden obyvatel chaty, co postával venku, (měl fakt vymazlenou čelovku s turbo červeným světlem), ukázal pár metrů před sebe a tam v celé své kráse poskakoval kiwi! Vyzobával si ze země sváču a vůbec si nás nevšímal. Stála jsem tam jako opařená a pocity zmaru byly ty tam. Vyčerpaná ale šťastná jsem se zavrtala spacáku a byla připravená další den pokračovat v cestě. 

Kiwíci patří mezi tvory aktivní v noci, tak se na ně doporučuje číhat hlavně po setmění a těsně před rozbřeskem. Chtěla jsem zkusit znovu štěstí a po probuzení jsem se znovu vydala do lesa, tentokrát bohužel bez výsledku. Nicméně dobré zprávy na sebe nenechaly dlouho čekat. Ukázalo se, že od chaty denně jezdí watertaxi až do Obanu. Juchůůů, to by znamenalo, že nebudu muset absolvovat ten zablácený úsek 2x! Přestože to signalizovalo další zásah do rozpočtu (70 babek one way), neváhala jsem ani minutu. Taxi na následující den bylo bohužel obsazené, a tak mi nezbývalo počkat až do soboty. To mi zase tolik nevadilo, protože jsem se chtěla vypravit dle původního plánu až na úplný západ ostrova.  Mimochodem jediné místo v okolí, odkud je možné chytit signál a domluvit si odvoz je na špičce Rocky mountain asi hodinu a půl strmě do kopce. A protože svět je malý a o náhody v něm není nouze, potkali jsme se na chatce se dvěma kolegy z třešní a také s jedním moc fajn litevským párem, Němkou a Švýcarem. Později se k nám přidali ještě dva borci z USA, kteří obcházeli dokonce celý ostrov a pak z nich vypadlo, že po střední absolvovali PCT (Pacific Crest Trail), takže tohle pro ně byla asi taková zanedbatelná procházka. Vzhledem k super společnosti a jistotě noclehu, zůstala jsem na místě ještě jednu noc. Po setmění jsme se  opět všichni odebrali do kapradin na číhanou. Kiwíci se začali probouzet a přestože pobíhali pár kroků od nás, nikdo neměl dostatečně kvalitní čelovku, abychom je mohli nerušeně pozorovat. Nechávala jsem si ještě jiskřičku naděje po cestě do finální destinace k Mason bay hut a zařekla jsem se, že bez řádné fotky za denního světla ostrov neopustím!

Brzy ráno jsem se sbalila, zkusila mrknout do lesa na kiwíky (neúspěšně), rozloučila se a vyrazila opět na cestu. Měl to být úsek vyloženě za odměnu, bez sebemenšího převýšení, 15 km rovnou za nosem na západní pobřeží. Jak cedule slibovala, zabralo mi to asi 4 hodinky. Neobešlo se to ale bez kličkování a přeskakování zabahněných úseků. Nedokázala jsem si představit, jak to tu asi musí vypadat po dešti. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a já minula ceduli, která varovala před pokračování v cestě, pokud level vody překročí vyznačený bod, což během srážek musí nastat natotata. Úzké dřevěné chodníčky mizely už teď po došlápnutí pod vodou a já jsem v duchu děkovala za příznivé počasí. Terén už se nemohl víc proměnit a na konci cesty se přede mnou otevřela krajina s nekonečnými písečnými dunami. Jakoby se člověk octl na úplně jiném ostrově. Zabrala jsem si místo v chatě a honem utekla před mračny sandflies k oceánu smýt ze sebe bláto a užít si pláže a vln. A protože do večera bylo stále daleko, nabízel se v podstatě jediný výlet na nedaleký kopec Sandhill, který příznačně dostál svému jménu a cesta na něj vedla celou dobu pískem. Vyrazila jsem tedy bosky. Doufala jsem, že se pokochám romantickým západem, ale mušky a mraky mi to nedovolily, dokonce nepatrně sprchlo. 

Když jsem dorazila zpět na chatu a  vydala se pátrat po kiwim, přeci jen se obloha umoudřila a zbarvila se do fialova. Nicméně za šera jsem opět neměla štěstí a když padla tma, nemělo smysl vyčkávat, protože bych stejně nic neviděla. Byla jsem trošku zklamaná a pomaloučku jsem se začínala smiřovat s tím, že jsem svého kiwíka už spatřila a nemám nárok na dalšího. Tak pro dnešek dobrou a zítra naposledy.

Ráno jsem se chtě nechtě sbalila a vyrazila zpět k Fresh water hut, odkud mě mělo odvézt slibované watertaxi, jehož čas odjezdu se denně mění, protože podléhá přílivu a odlivu. Byli jsme domluveni na druhou hodinu odpolední a v půl čtvrté jsem musela stihnout poslední ferry z ostrova zpátky do Bluffu. Nezbylo tedy příliš prostoru k otálení a modlila jsem se, aby vše klaplo. Přidala jsem do kroku a měla oči na stopkách a uši nastražené, kdyby se přeci jen odněkud vykutálel kiwík. A taky že jo! A pak že to jsou noční tvorové! Tenhle opozdilec se nevzrušeně vrtal dlouhým zobáčkem v zemi a ze mě se v mžiku stala socha. Co možná nejtišeji jsem nastražila telefon a doufala, že se ten fešák rozhodne ukázat víc. Za chvíli opravdu přeběhl cestu a mě se podařilo pořídit jak vytouženou fotku, tak video. Ještě chvíli jsme tam spolu koexistovali, pak už jsem mu ale opravdu musela dát sbohem a pospíšit si chytit loďku. 

I když bych se tam vedle něj nejradši utábořila navěky a sledovala tohle úžasný stvoření, čas mě opravdu začal tlačit a navíc se pořádně rozpršelo, přestože mělo začít až odpoledne. Neobtěžovala jsem se s oblékáním pláštěnky a doufala jsem, že zas brzy přestane. Opak se stal pravdou a já byla zanedlouho durch. Kvapně jsem se brodila přibývající vodou a bylo jasné, že to tady opouštím za pět minut dvanáct. Zanedlouho bude tahle cesta neprůchozí a případní cestovatelé by zůstali uvěznění na chatě, dokud voda zase neopadne. Není radno si zahrávat se zélandským počasím. Naštěstí se mi povedlo stihnout loďku a svižná projížďka s úžasnými výhledy byla jen příjemným bonusem na závěr. Přestože by ze mě vodu mohli ždímat, nemohla jsem se přestat usmívat a cítila jsem neskutečný vděk, jak mi to všechno  vlastně docela krásně vyšlo a že některé zážitky trocha nekomfortu jistojistě vyváží! 

Suma sumárum

Vydáte-li se na Stewart island, rozhodně se neobejdete bez kvalitní čelovky s červeným světlem, trekingových holí a voděodolné kotníkové obuvi. Zabookojte si ferry, případně water taxi zavčasu a pokud se chystáte na great walk, zamluvte si s předstihem i místo v hutech. Při pozorování kiwiho se řiďte uvedenými pravidly vyvěšených v chatkách, ať co nejméně narušíte jejich režim. Přeji kopu chundelatého štěstí!