Kia ora děcka! Připravte se na to, že dnešní článek bude nechutně sluníčkovej a budu v něm Zéland možná až nezdravě adorovat. Ba ne, uvědomuju si, že nic není černobílý a už teď se mi v hlavě rýsuje materiál o tom, co mě tu štve. Tohle povídání bych ale zkrátka chtěla věnovat spíš pozitivům, kterých si všímám v běžným každodenním provozu a i když to jsou někdy maličkosti, tak o to víc mi dokáží zlepšit den. Nebudu tu tlachat o krásách přírody, protože s tou jste tak ňák všichni obeznámení, tak se spíš zasoustředím na takový ty praktický věci. 

1. kafe 

Pro mě je nesmírně důležitý začít den kvalitní kávou a tady je k dostání doslova na každém rohu. Ať už jsem se octla v sebezaplivanějším pajzlu, i tam byl „barista“ proškolen, jak správně obsloužit kávovar a vždy jsem odcházela s luxusním flatwhite. Jediné, co bych vytkla, že tu kávu připravují na můj vkus příliš horkou, takže se nemůžete hned napít, aniž byste si nepopálili jazýček. Buď si na to zvyknete nebo obsluhu požádáte o studenější přípravu ( oni vám ji teda stejně udělají vařící, ale tak za zkoušku to stojí :D) . Cena je rovněž příznivá a unifikovaná, za large flatwhite nezaplatíte většinou víc než $ 5,5 (při kurzu 13,4 Kč/$ asi 75 Kč), ve srovnání se zdejším platem prostě za pakatel.

2. finance

Pokud pracujete, přistane vám výplata na účtě v 99 % jednou týdně, takže si své finanční hospodaření můžete mnohem lépe plánovat. Ve stejném duchu je to i s nájemným, měsíčně platím tedy jen telefon a pojištění vozidla. Služby jsou tu na naše poměry naceněny astronomicky vysoko, na druhou stranu platíte za kvalitu a i zde se dají  najít výjimky. Např. za kurt na squash si koštují pouhých 5 dolarů/ 45 minut, o čemž si u nás můžem nechat akorát tak zdát. Rochnit v bazénu a vířivce se můžete jak dlouho chcete za pakatel (nanejvýš 8 dolarů). Benzín se momentálně vyšplhal ke 3 dolarům za litr, což i kiwákům přijde příliš, tak nezbývá doufat, než že ceny opět začnou klesat. Potraviny koupíte za zhruba stejné cifry jako u nás kromě zeleniny a piva, takže pokud chcete ušetřit, musíte jíst sračky a ještě k tomu za střízliva.

3. nákupy

Začnu s běžnými supermarkety, funguje tu americký model, takže čím větší balení si nakoupíte, tím výhodnější cenu za jednotku máte, to vám vlastně nepřímo ušetří časté cesty do obchodu. Abych uvedla příklad, tak odcházím třeba s kilovou cihlou goudy, kterou si pak sice musím sama nakrájet, ale  pořád se to vyplatí a věřte mi, že krize dolehla i sem, takže opravdu musíte počítat, abyste neprožrali majlant. Kvalitu potravin musím rovněž vyzdvihnout, zvlášť maso, které se pase všude kolem vás, klecový chov je tu tabu, takže nemusíte ani pročítat etikety na vajíčkách. Ten kdo má doma malý sad, obvykle prodává své ovoce prostřednictvím dřevěného samoobslužného stánku s kasičkou, kam hodíte příslušný obnos a ještě třeba podpoříte svého souseda.

Co mě hodně baví, jsou nejrůznější opshopy (rozuměj bazary), komunitní obchody nebo hospice shopy, kde seženete z druhé ruky snad vše od oblečení, nádobí přes elektroniku nebo třeba nábytek a to vše za velmi slušný peníz. V těchto „sekáčích“ většinou pracují babči v důchodu nebo jiní dobrovolnící a výtěžek putuje na různé nadace nebo komunitní stavby v dané obci. Já jsem takhle ulovila spoustu pracovního oblečení, deštník, šitíčko, french press, CD do auta a několik krásných pohlednic. Navíc vy sami můžete své nehodící se přebytky darovat, uvolníte si doma místo ve skříni a ještě přispějete na dobrou věc. Z tohodle obchodování zkrátka těží všichni do jednoho.

4. ekologie

Uvědomuju si, že tady se pouštím na tenký led a u spousty věcí tvářících se děsně eko, se jedná o obyčejný greenwashing, ale i tak se kiwákům nedá upřít snaha zachovat přírodní zdroje pro budoucí generace. Uvedu aspoň pár maličkostí, kterých jsem si všimla a přijdou mi super. Na parkovištích u supráčů visí cedule, abyste si nezapomněli vzít z auta svou nákupní tašku. Ve všech restauracích dostanete zdarma kohoutkovou vodu. Nikde nemají mikrotenové sáčky nýbrž papírové. Za svůj kelímek na kafe dostanete slevu. Opravdu přísná biosecurity na letišti, abyste sem nedovezli cizorodé mikroorganismy a neohrozili místní ekosystém. Ani v letadle jsem nedostala jednorázové příbory a sluchátka vyrábí z recyklovaných materiálů ( tady můžeme polemizovat, zda je to tvrzení pravdivé, ale i tak to na mě zapůsobilo pozitivně). Rozšířený systém car sharingu a stopování i u místňáků, od covidu toto ale bohužel postupně klesá. Co mě naprosto vystřelilo do vesmíru, byla návštěva kina, kdy jsme Coca colu dostali do termohrnků, takže nejenže zůstala studená během celýho Oppenheimera, ale ještě se nikde neválely papírový kelímky. To nemluvím o klasických ručnících na záchodech a polohovatelných kožených křeslech jako vystřížených ze seriálu Friends. Naprosto novej rozměr kina, no nedokážu si nic takovýho představit třeba v Cinestar, ale snad to k nám jednou dojde!

5. lidé

Tahle kapitola by asi vydala na samostatný článek, tak se to pokusím trochu zestručnit. Kiwáci jsou zkrátka neskutečně milí, na ulici vás s úsměvem pozdraví, na treku se s vámi dají do řeči, byť se jedná i  „jen“ o smalltalk, vetšinou hýří vtipem a dobrou náladou. V obchodě vám prodavačka popřeje pěkný den a zeptá se vás, jak jste se dnes měli a další vám srovná úhledně zboží do tašky (je mi úplně putna, že to mají nařízený, pořád je to lepší, než koukat na životem zpruzelou prodavačku v Bille). Pro zaměstnavatele je důležité, aby vás práce bavila a byli jste happy, každý den vás pochválí za odvedenou práci a poděkují za váš výkon, takže si připadáte, že jste pro ně opravdu nepostradatelní a že si vás váží. A hlavně- nikdo se tu nestará o to, co máte na sobě a jak vypadáte, kiwáci si vezmou holínky třeba i do divadla. Přihodím do placu i osobní historku, když jsem nabídla své místo v autě na webu spolujízd na cestě z Christchurch zpátky do Motueky. Cesta je dlouhá asi 420 km a tak mi přišlo výhodný podělit se o náklady na pohonný hmoty. Na inzerát se mi ozval Tony, chlápek ve věku mýho taťky, nejdřív jsem zajásala, že nepojedu sama a jak se cesta blížila, tak se ve mně zase ozvalo část mýho pochybujícího já, které se zaleklo, koho si to povezu 6 hodin v autě. Dali jsme si sraz v knihovně, kam mě doprovodila kamarádka, která se chtěla ujistit, že budu v pohodě. No co vám budu vyprávět, dopadlo to tak, že Tony je ten největší pohodář ever, koupil mi kafe, odřidil půlku cesty, bavil mě historkama z cestování, natankoval Mumínkovi plnou nádrž, nacpal mi 40 dolarů a ještě mě pozval domů na oběd se svou rodinou. Následně jsme po cestě nabrali jednoho bláznivýho novináře, který byl na honbě za sólokapry a dal nám nahlídnout do světa žurnalistiky.  S Tonym jsme dodnes v kontaktu a jeho manželka projevila zájem o kurz vaření mýdla, tak se určitě ještě uvidíme. No řekněte, jaká je pravděpodobnost, že se vám něco takového stane v Čechách? 🙂

Tak jo, myslím, že pro dnešek už přestanu pět ódy a snad mi odpustíte ten lehce zaslepený pohled začátečníka, když mně se tu prostě ohromně líbí! Někdy příště si smlsnu na odvrácené straně mince, už jen proces objednávání telefonu, kterej pořád ještě nemám, mě pálí do běla, takže nemějte strach, ani tady jednorožci nekadí duhu a  srážka s debilem vás může potkat všude. Tak půůůů miláčkové!