Kia ora děcka! Možná i vám prarodiče někdy vyprávěli o legendárních chmelových brigádách v šedesátkách. O přespávání na slamníku, obědech do ešusu, prvních láskách,… ruku na srdce, nebýt tohoto národního pokladu, mnozí z nás bychom tu možná ani nebyli. Ale nechme teď historii spát, dnes se s vámi podělím o zkušenosti přímo z akce. Co taková práce na chmelové farmě obnáší tady ve Wakefieldu, kde pokouším štěstěnu při svém druhém zaměstnání? Na nohy bagančata, na hlavu slamák a hurá na pole! A protože se toto vyprávění bude hemžit samými novotvary, vyznačila jsem vám je kurzívou a pod článkem najdete slovníček a také přehled, kolik ta sranda na poli vlastně vynesla. 🙂

Sešla se nás tu pěkná česká partička Teda co to povídám… patřím mezi utlačovanou menšinu! Takže se občas přistihnu, že rožnu, dám si škopek a štamprlu, následně si grcnu a utřu šušně do šnuptychlu, tak jak se to na Moravě sluší a patří. Naprostá většina sestavy už tu jede několikátou sezónu a já se jim vlastně nedivím. Kemp disponující kuchyňkou, terasou s grilem a sociálkou můžeme využívat zcela zdarma, dokonce nám tu vysadili bylinkovou zahrádku. Kam oko dohlédne, pasou se telátka a občas z pod boudy vykoukne zaječí rodinka (pro kiwáky teda škodná, na kterou s oblibou  střílejí). Obrovskou devízou jsou ovšem sami majitelé platící za neskutečné pohodáře. Šéfik Kemr firmu vybudoval od píky a zaměstnává v podstatě celou svou rodinu. Když teplota vystoupá k dvacítce, rozváží nám do řádků nanuky doprovázen smečkou psů, kteří mu věrně hlídají záda. A jako bonus si tu zpříjemňujeme pátky návštěvou místní vyhlášené pekárny Wejky Bejky, ve které servírují top flatwhite a pečou ty nejlahodnější pies. Koláč plněný směsí butter chicken nemá široko daleko konkurenci.

První den projdu opět velmi poučným školením bezpečnosti práce, ze kterého si odnáším v podstatě jen to, že se nemám nabodávat na nůž a strkat ruce do úlu (asi vypadám jako někdo, kdo by to měl celou dobu v plánu). Ostatní mi musí dovysvětlit kamarádi, kteří už mají potřebné zkušenosti z předchozích let. Náš úkol spočívá v namotání rostlinek na vypnuté provázkové véčko, na jehož obě strany přijdou přesně tři a tři námotky. Chmel je sám o sobě velmi zákeřná trnitá trvalka plazící se všemi směry a nedej bože, když se vymkne kontrole a přeroste. To je pak téměř nemožné najít začátek a konec. Po dešti vám praská pod rukama jakoby byla z křehkého skla, a až večer ve sprše pod proudem horké vody zjistíte, jakou si na vás vybrala daň.  Některé hops varianty připomínají kluzká klubka háďat a ne a ne se udržet na opoře, proto si někdy pomáháme jejich zaháčkováním. Pozor, nejedná se ale o žádnou z pofidérních praktik guru Járy. Zbytek výhonků je třeba nenávratně zničit. K tomu slouží nože s dlouhou ostrou čepelí, které nám během dne dobrušují, abychom měli větší šanci se pořezat :-). Chmel je totiž jako koťátko, usekneš mu hlavičku a už nevyroste. Často také prorůstá bodláčím a není nic horšího, než se nevědomky posadit do trnů, to pak lítaj sprostý slova vzduchem. 

Časně ráno vyrážíme do řádků, rosa ale brzy mizí a kolem deváté už je nesnesitelné horko. Tak se postupně během dne zbavujeme svršků, abychom je na sebe odpoledne zase navlíkli. Po obědě naštěstí přichází od oceánu osvěžující vánek, který dělá práci pod širákem o něco snesitelnější. Za deště se nehákuje, soboty chodíme dobrovolně a jediná neděle nám slouží k odpočinku, abychom si vyprali a uvařili na nadcházející týden. Hrazeny máme dvě  desetiminutové smoko a neplacenou pak půlhodinku na oběd. Místo píchaček tu k monitoringu hodin slouží speciální aplikace, kde si sami evidujeme odpracovaný čas, to vše funguje na bázi absolutní důvěry. Práci vykonáváme buď na hodinovku nebo na tzv. kontrakt, rozuměj placeni od výkonu. K tomu se zaměstnavatel uchyluje v případě, že je potřeba zabrat a natrainovat velké množství chmele za co nejkratší čas. To jde pak veškeré přátelství stranou a rozbíhá se závod na život a na smrt. Trainujeme totiž nadvakrát a kolik si kdo urve napoprvé, tolik na něj zbyde při dalším kole, kdy dovazujeme chybějící či naopak odmotáváme přebytečné výhonky. Je to neskutečný nápor na záda a kolena, a tak každý přemýšlí, jak být co nejefektivnější a zároveň u toho šetřit síly a údy. Kolega Ondra si pro tento účel sestrojil velmi důmyslný pojízdný zlepšovák hodný patentu a Nikča si k sobě mistrně přivázala polystyrenové sedátko. My ostatní si potupně taháme starý kbelík od barvy, no a ti největší borci čupí. Ono udělat denně přes tisíc dřepů by položilo kdejakýho sportovce. Po faše se šouráme do kempu jako zástup otroků v okovech. Zaklepat tu podomní obchodník s Alpou, tak trhne kšeft století. Tyhle galeje mají i svý výhody, tolik podcastů a audioknih jsem ještě neposlechla, ovšem na kontraktu přepínám na výkonnostní hudební playlist a v duchu žehnám Pláničkově metodě. 🙂 

Šest týdnů uteklo jako voda  a my pyšně hledíme na odvedenou práci. Z našich namotaných rostlinek se na podzim sklidí asi 48 tun chmele, což není zrovna málo na 8 zaměstnanců. Třeba, až si příště budete dávat pivko a nadávat, jak zase podražilo, vzpomenete si na mě, že jeho cesta k vám na stůl je dlouhá a trnitá.  Nezbývá než se poplácat po rameni a hlavně tu dřinu společně zapít,… užít si chmel taky v jiné podobě :-). Pro ty z vás, kteří dočetli až sem a můj pracovní report vás neodradil, mám dobrou zprávu. Chmelové brigády opět ožívají i u nás a těší se nebývalému zájmu. Zaměstnavatelé nabízí plnou penzi a ubytování zdarma, a navíc si odvezete docela slušný peníz. Vybírat lze z několika pozic, ale většinou se jedná hlavně o sklizeň. Nasát atmošku můžete i shlédnutím legendárního muzikálu Starci na chmelu: ♫ Myslíme jen na to, že chmel je naše zlato ♫ ! Tak na koho z vás tam u nás v České kotlině natrefím?