Kia ora děcka ! Pokud máte všech pět pohromadě, tak vám obsah dnešního článku pravděpodobně prozradil už jeho nadpis, ale nebude to tak přímočarý, slibuju ! Pojďte se se mnou vydat do jednoho týdne plného zvratů, přesněji řečeno zkratů.

Když jsem se stěhovala do Motueky, ani ve snu by mě nenapadlo, že sehnat práci bude takový oříšek. S hledáním jobu jsem si zprvu tolik hlavu nelámala, vesele jsem si trajdala po okolí, jezdila na kajaku a paddle boardu. Zapsala jsem se na squashový pondělky a do knihovny, užívala si přítomného okamžiku a zkrátka všeho, co mi Zéland nabízel. Samo sebou jsem se po městě rozhlížela, poptávala se, přidala se do několika facebookových skupin, dokonce jsem vylepila inzeráty v supermarketech! V hledáčku jsem měla především ovocné sady, abych mohla pracovat na čerstvém vzduchu a užívala si sluníčka, protože tahle lokalita se pyšní největším počtem slunečních hodin na celém Zélandu. Nakonec jsem zašla na místní „pracák“, kde mě vybavili čtyřstránkovým seznamem sezónních prací. Poskočila jsem si, že tohle bude hračka- stačí přeci jen zavolat a můžu začít hákovat. Jak moc jsem se ale mýlila! Vůbec nebylo totiž možné kontaktovat konkrétního zaměstnavatele, ale museli jste se spojit s centrálou úřadu, která požádala za vás, šli jste do výběrka a teprve když o vás projeví zájem, máte vyhráno. Předtím jste si ještě museli vytvořit profil ideálně se CVčkem, průvodním dopisem a zkušenostmi z oblasti horticulture. Svou šanci na trhu zvýšíte tím, že vlastníte dopravní prostředek a souhlasíte s podstoupením testu na drogy. Takové peripetie kvůli jednoduché práci na sadu! Abych to shrnula, obvolala jsem takhle celý seznam a  výsledek nula. Začala jsem být lehce nervózní, ale pořád jsem si říkala, že se někdo musí zákonitě ozvat zpátky, tak jsem ještě neházela flintu do žita a dál jsem utrácela za pivka. 

Plynuly dny a týdny a mně začalo docházet, že v Motuece bohaté na vinice, sady a chmelnice je sice ideální sehnat si práci venku, ale platí to jen v sezóně a ta je teď totálně mrtvá. Několikrát denně jsem kontrolovala facebookové skupiny a odepisovala na všechny inzeráty, které jsem našla. Takhle bohužel postupovala řada dalších backpackerů a na každé pracovní místo připadalo třicet dalších zájemců. Začala jsem zvětšovat okruh a snižovat nároky. Kdekdo si mě dobíral, že mi pořád ještě zbejvá Onlyfans, ale pořád ve mně zůstávala poslední špetka hrdosti. S tou jsem stejně nakonec potupně zašla do fabriky Talleys, kterou jsem si nechávala v záloze jako poslední  a nejhorší možnost. I tam mě ovšem vyprovodili s tím, že další pracovní místa budou obsazovat až v září. Fuuuuuuuck! Sedla jsem do auta a objela farmu po farmě, někde rozdala životopisy, jinde se snažila dovolat. Poslední cívíčko jsem nechala v mé oblíbené kavárně/bistru  T.O.A.D. hall. Přestože jsem se zařekla, že se nechci uvrtat v hospitality, vejskala jsem štěstím, když mi zavolali zpátky, že se mám na druhý den zastavit na neplacenou zkoušku. Ačkoli vyvinuli dostatek úsilí, aby  mě představili dalším dvaceti brigádníkům a ubezpečili mě, že následující dny budeme v kontaktu, dodnes od nich nemám odpověď. Na kafe tam ale chodit nepřestanu 🙂

Věříte tomu, že neštěstí a smůla chodí vždy v trojici? V mým případě to platí tuplovaně! Začalo to tím, že jsem sbírala na terase prádlo a u toho jsem si rozrazila bradu, a to pěkně prosím střízlivá! Další lapálie na sebe nenechala dlouho čekat, úplným nedopatřením skončil můj telefon v pračce, kde se krásně máchal necelou půl hodinu. Věděli jste, že když se máčí takhle dlouho, zadrží v sobě až panáka vody a sušení v rejži je už dávno přežitek? Mobil dostal podle nějakýho internetovýho návodu vysoušecí kúru za pomocí ponožky a vysavače. Pak fénu. Nakonec i rejže. Mít kočku, strčím ho i do granulí. Dala jsem mu dva dny na vzpamatování a pak ho s dychtivým očekáváním připojila na nabíječku. Nic se nestalo, krám jeden čínskej! To mě dodělalo a já měla pocit, že je celej svět (nebo minimálně Zéland) proti mně a bylo mi skoro do breku. Vzápětí jsem navíc zjistila, že pračka, ve který jsem si krom prádla vyčistila i telefon, odešla taky do křemíkovýho nebe. Spolubydlící mě uklidňovala, ať si z toho nic nedělám, že to bylo únavou materiálu a vesmír musí bejt v rovnováze, že se vše zase srovná. Posranej vesmír, vzpomněla jsem si na zrcátko, který jsem minulý týden rozbila a začala bejt lehce pověrčivá. To radši ani nezačínám o tom, že mě tak začal bolet zub, že už se bez prášku nevyspím a to je to poslední, co na Zélandu chcete. Na zuby vás nikdo nepojistí, a když, tak na fakt směšnou částku, takže si každý radši jezdí za zubařem do Čech. Tak se jen modlím, ať to samo přestane.

Protože na mě na účtě pomrkávalo posledních pár dolarů, rozhodla jsem se dát Motuece sbohem. Napsala jsem s lítostí v srdci domácím, že se budu muset odstěhovat. Rozhodla jsem se posunout víc na jih a začala zkoukávat inzeráty v oblasti Canterbury. Lustrovala jsem zrovna facebook a ve skupině working holiday nějaký český klučina postoval prostý dotaz: hledám práci na Zélandu. Říkala jsem si, co seš to za kus hovádka, nemůžeš bejt trochu konkrétní, kde a jakou práci hledáš? Vzteky jsem rozklikla komentáře, co mu na to lidi napsali za hejty a hle! Jedna holčina mu odpověděla, že ve firmě Kono v Motuece nedávno vyvěsili ceduli, že hledají pracanty. Na nic jsem nečekala a zase sedla do auta. A takhle jsem vážení a milí sehnala práci doslova za pět minut dvanáct. 

Od tohodle pondělí jsem tedy oficiálním zaměstnancem firmy Kono, která má mimochodem široko daleko skvělou pověst a všichni jsou na mě turbo milí. Po úvodním teoretickém školením bezpečnosti (nešlapej na jablka nebo si zvrtneš kotník) a drug testu, jsem dostala opasek s malými a většími zahradnickými nůžkami, pilkou, rukavicemi, tejpovací páskou a tubou s modrou tekutinou. Mým úkolem je takzvaný pruning , tedy prořezávání jabloní tak, aby se ke všem větvím dostalo co nejvíc slunka a nadcházející úroda byla co nejbohatší. Vedle toho se staráme i o to, aby stromky, které jsou napadeny tzv. „evropskou rakovinou“, byly zbaveny postižených částí a nemoc se dál nešířila. Prakticky tedy postupujeme řadu po řadě a kontrolujeme každou jablůňku, odřezáváme nemocné části, řezy zabarvujeme, aby se rány rychle zahojily a stromy označujeme tejpou. Pracujeme po dvojicích, kdy jeden z nás nosí žebřík a odřezává místa, kam se ze země nedostaneme. Některé stromky jsou prolezlé rakovinou skrz naskrz a musíme je nemilosrdně rozřezat celé, což není s maličkatou ruční pilkou zrovna lehkej úkol. Když vám k tomu ale věčně svítí slunko, hraje reggae z repráčku a  kolem vás si zpívá a směje se několik ostrovanů z Tongy, rychle chytnete jejich věčně pozitivní náladu a jste zkrátka rádi, že máte práci. Protože to tady teď v „zimě“ prostě není samozřejmost. 

Za pár dní mi přijde novej foun, tak příští článek  zase obohatím o nějaké fotky z akce. Nakonec jsem dospěla k názoru, že všechno má svůj čas a důvod. Starej mobil mě vlastně docela štval a přestože makám za minimálku, tak si na novej vydělám za dva týdny 🙂 

P.S. Mami promiň mi, že jsem se dlouho neozvala a musela jsi shánět číslo na ambasádu, odteď si dám na svý věci mnohem větší pozor!