Kia ora děcka! Když se řekne Nový Zéland, většina z nás si asi vybaví Pána prstenů a s ním samozřejmě Hobitín. Režisér Peter Jackson si pro stvoření tohoto idylického kousku světa  vybral farmu na severním ostrově nedaleko městečka Matamata, zhruba 180 km jižně od Aucklandu. K tomu se váže celkem kuriózní historka, když  Peter zaklepal na  dveře vlastníkovi farmy, aby se s ním nějak dohodl, ale ten den právě běželo v televizi rugby a farmář ho vypakoval, ať se vrátí, až zápas skončí. Kiwáci mají prostě jasně dané priority, přes které vlak nejede. Nakonec si chlapci plácli, ovšem za podmínky, že po natočení filmů se vše uvede do původního stavu, a tak se i stalo.  Naštěstí Kraj díky trilogii Hobit opět obživl  a zůstal tam dodnes pro potěchu dětí i dospělých, kteří cestují za Frodem a Bilbem z celého světa. 

Tato pohádková vesnička je pro mne takovou Mekkou Nového Zélandu, a protože nejsem žádný troškař a pravděpodobně se sem už nikdy nepodívám, rozhodla jsem se jeho návštěvu pojmout ve velkém stylu. Krom základních prohlídek, kterých denně proběhne desítky, si mohou opravdoví milovníci Tolkiena vybrat z některých speciálních tours nebo eventů. Můžete se tak zúčastnit třeba Mezinárodního dne hobitů (ano, něco takového vážně existuje, připadá na 21. září), žní, pivního festivalu nebo si nacpat pupky během druhé snídaně či večerního hodokvasu. Pro něj jsem se rozhodla nakonec i já, a i když se nejedná o nejlevnější záležitost ($ 199), ani za mák toho nelituji. Vstupenka, kterou je třeba zabookovat s dostatečným předstihem, slibovala krom velkolepé hostiny v proslulé knajpě U Zeleného draka ještě jedno večerní překvapení, které mě přesvědčilo, ale to si s dovolením nechám ještě chvíli pro sebe. A pokud vám to rozpočet dovolí, tak vás v Hobitíně  i oddají. Mazel tov!

Nastal den D a já se nemůžu dočkat. Teď se jen modlit za počasí, které je naprosto nevyzpytatelné. Inu není se čemu divit, máme sice září, ale tady na druhé polokouli teprve začíná jaro. V potvrzovacím mailu nás upozorňují, že pokud chceme navštívit i obchůdek se suvenýry, ať tak učiníme před samotnou tour, tato poslední speciální večerní prohlídka totiž začíná v 17:00 a bude trvat celé 4 hodiny. Odpoledne tedy parkuje naše čtveřice kamarádů dodávky na nemalém parkovišti, které teď sice téměř zeje prázdnotou, ale celkem živě si dokážu  představit, jak to tu asi vypadá v sezóně. Běžně se tu totiž vystřídá na 2000 návštěvníků denně. Po nutném check-inu na recepci se natěšeně vydávám prozkoumat suvenýry. Brácha mě totiž poprosil o Miláška, a taky bych tu ráda pořídila pár drobností kamarádům. Následně ale zklamaně prověsím koutky, nedá se tu totiž najít nic, po čem moje dušička prahne ( třeba Aragorn bez trička, pánové prominou, dámy chápou). Buď jsou upomínkové předměty neskutečně předražené nebo až neuvěřitelně kýčovité…nebo rovnou obojí. No aspoň tu nenechám vejlplatu, tak odcházím jen s loriénským lístkem jako s cenou útěchy. Odsud pak po schodech nahoru byste se dostali do kavárny, kde se můžete občerstvit. Vzhledem k tomu, že nás ale zanedlouho čeká pořádná bašta, tuto možnost zavrhujeme.

Úderem páté si nás průvodce/ řidič svolá a naskakujeme do zelených autobusů, které nás dovezou až na místo. Jinak se totiž do Hobitína dostat nelze. Řidič se nám představí jako Sany a po úvodním přivítání na palubě autobusu nás jízdou provází  prostřednictvím televizní obrazovky samotný Peter Jackson .  Po cestě se kocháme zelenými kopečky s pasoucími se jehňaty a v duchu jásám, protože počasí vyšlo na jedničku. Prohlídka se totiž uskuteční, i kdyby padaly trakaře, a tak vás jen  při vstupu vybaví deštníkem a máte smůlu. Sanyho projev je velmi osobitý a já se nemůžu ubránit pocitu, že na něčem frčí. Zprvu mě jeho přehnaný entusiasmus docela vytáčel, ale nakonec si získá sympatie celé skupiny, když briskně reaguje na naše dotazy a do toho hází jeden vtípek za druhým, hotový standup komik. Přes celé lýtko má zdařile vytetované oko Sauronovo s obří hlavou Gluma, tomu teda říkám oddanost profesi. Naši skupinku uzavírá ještě druhý průvodce, který za námi zamyká vrátka, pomáhá nám držet formaci a dává pozor, abychom se někde moc nezdržovali. Kluci mezi sebou vtipně interagují a prozrazují nám během prohlídky spoustu zajímavostí z natáčení. Nevím, co dělat dříve, zda fotit tu nádheru kolem nebo hltat projev průvodců protkaný neuvěřitelnými fakty.

Postupně se dozvídáme, že být součástí štábu Petera Jacksona musel být celkem očistec. Věděli jste například, že dub nad Bilbovou hobití norou není opravdový? Je ověšen tisíci ručně malovanými listy dovezenými z Taiwanu a ty musely být později pro nevyhovující odstín opětovně přebarveny.  Místní druh oveček taky neprošel výběrkem, takže ty původní byly nahrazeny dovezenými ovcemi s šedou hlavou. Peter dokonce zaměstnával člověka, který každý den vyšlapával cestičku směrem k sušáku prádla a zpátky. Taktéž si přál, aby během Bilbovy narozeninové oslavy herci vypadali autenticky pod vlivem, tak jim bylo čepováno skutečné pivo uvařené přímo pro Hobitín. To ostatně dostanete v ceně vstupného i dnes. Jako úplně největší bizár mi však utkvěl tzv. švestkový příběh. Součástí Kraje je totiž v knize i švestkový sad, jehož stromy jsou ale na Zélandu příliš velké, tak byly místo nich vysazeny jabloně a hrušně ověnčené falešnými švestkami. No a asi už vás ani nepřekvapí, že po vší téhle anabázi se záběry nakonec ani ve filmu neobjevily. Well done!

Procházím vesničkou a nestačím se divit, s jakou péčí a láskou je udržovaná. Vlastně to vypadá, jako by tu hobitci stále bydleli, z komínů se kouří, na předzahrádkách roste skutečná zelenina, ve větru vlaje sušící se prádlo. Jedinou drobnou vadou na kráse je rozestavěný projekt v centru vesnice, kde právě vznikají interiéry hobitích nor, které budou od nového roku s velkou slávou zpřístupněny veřejnosti. Dnešní příbytky jsou totiž jen imitací domečků a za kulatými dveřmi byste nic nenašli. Jako úplatek za toto nepatrné zkreslení celkového zážitku jsme obdarování roztomilým dobovým keramickým pohárem, takže si nakonec odvezu i pěkný památeční suvenýr. Pokračujeme po kamenném mostě vedoucím přes jezero kolem mlýna s točícím se kolem a ve vzduchu je cítit atmosféra připravované párty. “ Vstup povolen jen za účelem oslavy“. 

Postupně se všichni shromáždíme v hospůdce U Zeleného draka, průvodci se hbitě ujmou role výčepních a obdržíme korbel pěnivého moku. Venku se pomalu smráká a ochlazuje, tak se střídáme u hořícího krbu a čekáme na povel z kuchyně. Ten zanedlouho skutečně přichází a my nedočkavě natahujeme krky, abychom za chvíli spatřili stoly prohýbající se pod bohatou hostinou o několika chodech, skutečně jako z filmu. Už tu chybí jen Pipin se Smíškem, kteří by nám zazpívali a zatancovali. Všechny pokrmy chutnají naprosto báječně a atmosféra u stolu byla,.. je hustá 🙂 Aby mi trochu slehlo při čekání na dezert, jdu se projít ven a musím se přiznat, že mám dojetím na krajíčku. Spoře osvětlený Hobitín barevnými lucerničkami vypadá opravdu kouzelně a v jezeře se zrcadlí jeho dokonalý odraz. Po sladké tečce na závěr, kdy se kuchařský personál opět překonal a naservíroval nám samé dobroty, je čas na děkovný potlesk celému týmu a cestu zpátky. Pro tento účel dostáváme do dvojic mosaznou lucernu, abychom nezakopli a v tichém průvodu míříme ve dvojstupech vesničkou k autobusu. Snažím se zapamatovat co nejvíc detailů a naposledy se ohlížím přes rameno,…byl to vskutku jedinečný pohádkový zážitek!