Třešně

Kia ora děcka! Když jsem jako malá lezla po stromech v červenopečeckým třešňovým sadu, kde bych se byla nadála, že mě za něco podobného jednou někdo bude i platit. Asi bych se tenkrát víc snažila osvojit si nějaký grif. Sběr třešní si drží jednoznačně první příčku co do oblíbenosti zdejších sadařských povolání, o čemž svědčí astronomický počet přihlášek a nekonečný waiting list. Pokud chcete zvýšit svou šanci na přijetí, musíte zažádat x měsíců předem a ještě mít ideálně s touto prací zkušenosti. Firmy navíc upřednostňují sběrače, kteří pro ně hákovali loňské roky. Naštěstí jsem dostala radu od zkušenějších přátel a poslala přihlášky už v červenci a s trochou štěstí dostala aspoň jednu kladnou odpověď. 

Většina třešňových sadů se nachází v regionu Otago na jižáku, mně konkrétně se poštěstilo urvat místo ve společnosti Gourmet cherries v Roxburghu. Což je mezi námi děvčaty díra po granátu. Malučké městečko s westernovým vajbem ožívá se začínající ovocnou sezónou a může nabídnout nanejvýš jeden koloniál, několik rychlých občerstvení a nejstarší v kuse fungující kino na NZ. Štamgasti chodívají svlažit rty do nevábného sportbaru, kde cinkají automaty a dobrého moku byste se jen těžko dočkali. Kam oko dohlédne, rozprostírají se kopce řídce poseté lesíky a protékající smaragdová řeka Clutha vytváří osvěžující kontrast s vyprahlou krajinou. Podél jejího břehu se vine cyklostezka a za horkých dnů na kamenitých plážičkách čilují uondaní backpakeři.  Většina mých kolegů se mačkala v kempu ve městě a čekačka ráno na wecka připomínala frontu za komančů na banány. Proto jsem byla neskutečně ráda ( a později čím dál víc), že se pro mě našlo parkovací místo na tzv. Pinkousu ( barák natřený narůžovo). Tahle VIP vilka disponovala nejen klimatizací, ale i telkou, gaučíky a grilem..a především se nacházela přímo vedle sadu.

První pracovní den nezačal jináč než bleskovým školením. Abyste rozuměli, každá třešňová firma má trošku jiné podmínky sběru, které podléhají packhousům,  kam se třešně během dne posílají k zabalení a exportu. U nás v Gourmetu požadují tzv. singlování, takže do kbelíku mohou přijít pouze jednotlivé třešinky. Každá musí mít stopku, správnou velikost i barvu a být bez kazu a vady. První den jsem se snažila tohle pravidlo dodržovat a tududududum. Nasbírala jsem pouhých 22 bucketů, což nevyšlo ani na minimální mzdu (tu vám jsou nicméně povinni zaplatit i v případě, že na ni  výkonem nedosáhnete). Většina plodů této varianty byla popraskaná a tak 19 třešní skončilo na zemi a dvacátá šla  do kyblíku. Na stromě nesmí zůstat ani jedna jediná, jinak vás při kontrole posbíraných stromů pošlou zpátky na žebřík a to vám sebere spoustu drahocenného času. Opravdu jsem první den nebyla s to pochopit, proč je tato práce tak oblíbená a výdělečná, bylo mi do breku a už jsem házela očko po jiném jobu.  Pro spoustu pickerů tohle totiž nebyla první sezóna a jakýkoli smalktalk na sadu skončil většinou větou „Hey dude, how many buckets today?“ Mé tvrdohlavé já se ale nechtělo vzdát tak rychle a řekla jsem si, že tomu dám ještě jednu šanci a budu závodit hlavně sama se sebou. 

Crrrr crrrrr zvoní  budík v 6:00! Vyskočím (vypotácím se) z auta, uvařim kafe, vycídim chrup, nahodím pohodlný outfit  který po sezóně stejně poletí do popelnice a honem spěchám po prašné cestě k bráně, nad kterou už jen chybí nápis ARBEIT MACHT FREI. Kdo si přivstane, vyhraje víc času na sběr. Na opozdilce navíc zbydou vesty bez polstrování (pod váhou 5kg baketu se vám řemínky zarývaj do kůže) a taky horší žebříky, na kterých se tak snadno ztrácí balanc. Každý picker má svou kartičku s čárovým kódem a číslo, pod kterým sbírá. Já jsem vyfasovala ďábelskou 66, možná proto jsem neunikla slídivému očku nejednoho supervizora. Na začátku dne vás týpek v oranžový vestě načte do systému ( něco jako prezenčka ve škole) a pak vás pošle do řady. Na mysli mi hned vyvstala scéna z Tarantinova Djanga o černejch otrokářích. Před branou každý den updatují data na ceduli, kde stojí, jaký blok budeme sbírat a kolik dostaneme zaplaceno za kbelík ( tzv. rate, u nás většinou mezi 7-8 dolary) Teoreticky čím hezčí a větší třešně, tím nižší rate. Noční můrou každýho sběrače jsou na prdlačku stromy a z druhé strany  jouda (většinou francouz, je suis désolé, mon ami), který se k vám dostane tak za tejden, takže   tam strávíte mládí. Jediná šance na vykoupení je, že se asap prosbíráte k lepšímu bloku. Každý ráno teda začínám třešňovou  mantrou a manifestuju za obsypaný větve  a pomalý kolegy na druhým konci, kteří mě nechají sesbírat ten nejlepší matroš. Merci ! Výsledky se navíc průměrují za celý týden, takže nepřichází v úvahu dát si třeba jen jeden den pohov. 

Soutěživá dušinka mě vynesla do lepších čísel cobydup a pátý den jsem slavila osobáček 50 baketů a hrdě si vyzvedla v office zasloužené tričko Top picker, na které jsem si neodvažovala prve ani pomyslet. Na padesátku jsem si pak sáhla už jen jednou, když vyhlásili BONUS day a tak jsem jela jak fretka, jakoby mi hořela koule pod zadnicí. Jsou ale i dny, kdy máte chuť s tím baketem po někom hodit nebo si do něj aspoň čutnout… Nebo nakopat toho supervizora, který vás nechá přebrat 8 baketů, abyste odstranili zatoulané dvojičky a třešně bez stopky. Pokud se ve vaší řadě objeví zákeřná modrá bedýnka, je na čase zpozornit a dávat si sakra bacha, co do kyblíku házíte. Za vysoká čísla jsem platila nulovou pauzou na čůrání nebo na papů, takže jsem se cpala od rána do večera třešněma a během tancování na žebříku jsem to všechno vypotila. A jak tuhle jednostrannou dietu zvládlo moje zažívání? Kupodivu bez úhony a to jsem to večer všechno pěkně zalila vychlazenou hazy. Čekala jsem, jak se mi třešně po měsíci musí nutně přejíst, protože ve chvíli, kdy si strčíte první do pusy, nejde je přestat konzumovat. A to jsme si je ještě potají nosili domů, pekli z nich koláče a jednou jsme je dokonce propašovali i do sushi 🙂 

Naprostou hvězdou celé sezóny se stala dvaadvacetiletá kiwanda Gemma, která každý ráno vyčkávala první v řadě a jen co se otevřela brána, popadla harnest a tanečním krokem spěchala do řádku, aby nás všechny zahanbila astronomickými čísly. Tuším, že její rekord byl 87 baketů. What the fuck! Když jste jí míjeli v řádku, lítalo kolem ní listí. Pokaždé si ale našla čas a zářivě a povzbudivě se na vás usmála, zatímco jí do sluchátek hrál německej hardcore, kterej ji hnal kupředu. I když jsme Gemmy energii obdivovali, svorně jsme se modlili, aby nám ji neposlali naproti do řádku. Než jste se rozkoukali, ona už si to kolem vás svištěla s osmi kbelíky v rukách. Několik top pickerů se ji snažilo svrhnout z pomyslného trůnu, ale tahle třešňová královna se o své prvenství s nikým dělit nehodlá! Poslední dny na sadě utekly jako voda a jednoho horkého dne nám naše milá HR Sára poslala zmrzlináře až pod stromy a Mr. Whippy vám vykouzlil zmrzlinu přesně podle vašeho gusta.  Když už na stromě nezbyla ani třešinka, nezbylo nám nic než zatlačit slzu a pořádně se sundat na Last bucket party u řeky na našem tradičním koupacím místě. 

Borůvky

Protože se nás na Pinkouse sešla skvělá parta a nedokázali jsme si představit, že bychom se na konci sezóny rozdělili a nikdo z nás navíc nikam nespěchal, rozhodli jsme se ještě pár dní zůstat a pokračovat sběrem borůvek. Brali jsme to spíš jako takový woofing, protože nám počasí nedovolovalo nadělat si moc hodin, tak jsme se aspoň napásli borůvek a užívali si, že máme k dispozici zázemí. Na krk jsme dostali kyblíček a do ruky vozík s bedýnkou, kterou jsme pak odnášeli vážit. Oproti třešním jsme dostávali zaplaceni nikoli za kbelík, ale za kilo. Nikoho z nás ovšem nemusely tentokrát čísla trápit. Za tak krátký čas nemělo smysl se honit a tak jsme nechávali přední příčky asiatům, kteří sesbírali třeba i 70 kg denně (my naplaveniny z třešní byli rádi za 20 kg.) Borůvky jsou velmi choulostivé ovoce jak na vlhko, tak na teplo, takže jen co spadlo pár kapek, černí otrokáři nás vyháněli z řádků za pokřiku HOMETIME! Pokud teplota překročila nějakých 26 stupňů, mohli jsme se jít vesele koupat k řece. Letošní sezóna se spíš vyznačovala chladnějšími dny, takže jsme si toho léta bohužel moc neužili. 

Pinkhouse family

Čas se nakonec navršil i na borůvkách a nám nezbylo nic jiného, než čelit kruté realitě a říct si sbohem. Užili jsme si spolu neskutečnou legraci! Latinos se vždy postarali o hudební kytarový doprovod, navzájem jsme si předávali jazykové znalosti (jak jinak než především sprosťáren), pořádali jsme filmové večery a hlavně se pořád dobře jedlo! Už nevím, kdo s tím přišel první, ale postupně se z toho stala tradice. Vzhledem k tomu, že se nás na baráčku sešlo několik různých národností, vyhlásili jsme kulinářské dny.V každém z nás třímal talent toužící se projevit a hrdě představit svou národní kuchyni. Když jsme vyčerpali celé kolečko, zvykli jsme si tolik na přísun domácího jídla, že jsme se pomalu prali o to, kdo bude moct připravit něco dobrého k snědku pro ostatní.  A to nemluvím jen o večeři, ta byla navíc pokaždé završena pečeným dezertem se zmrzlinou a někdy i namíchaným drinkem.  Jestli jsem se někdy chtěla podívat do jižní Ameriky potažmo Mexika, tak teď jsem si zkrátka jistá, že nemám na výběr. Kdo zrovna nepřiložil ruku k dílu, ten myl nádobí nebo pro všechny uvařil čaj. Soužití nám fungovalo lépe než na vysokoškolské koleji. Ve volných chvílích jsme se spolu řechtali u seriálu FRIENDS nebo vejletili po okolí, jezdili na kajaku, hráli  kostky a petanque. Na celém baráčku nebyl  jediný rušivý element a není divu, že u každého loučení nezůstalo oko suché. Díky přátelé za ty nekonečné salvy smíchu, omládla jsem s váma zas o nějaký ten rok ♥♥♥ LOVE YOU!!!