Moi!

Finsko (Suomi) je jedinou severskou zemí, která díky ugrofinskému jazyku nepatří ke skandinávským státům. Vešly by se do něj 4 České republiky, ale žije tam pouze 5 milionů obyvatel, což z něj dělá třetí nejřidčeji osídlenou zemi v Evropě. Finové drží prvenství v konzumaci kávy a počtu saun na člověka ( neskutečné 2 miliony!) a údajně patří k nejspokojenějším národům na světě. Lidé to jsou spíše uzavření, zato velice ekologicky uvědomělí. Na samém severu se rozkládá oblast zvaná Laponsko (Sápmi), kterou obývají původní obyvatelé Sámové. Pokud se o jejich životě chcete dozvědět více, velmi doporučuji film Raketa z letošního SCANDI festu nebo pak snímky Tundra ve mně, Odcizení a Sámská krev.

Na laponské městečko Rovaniemi jsem narazila v článku o top desítce míst, kde nasát kouzelnou vánoční atmosféru. Leží přímo na hranici polárního kruhu a pyšní se titulem hlavní město celého Laponska. A protože mi Finsko jako poslední ze severských zemí chybí, nemusela jsem se rozhodovat dlouho a bookla letenku do Helsinek.

Naše šestičlenná banda vyrazila ve středu odpoledne s lehkým počátečním stresem, protože jsem jako na potvoru měla ten den v kavárně rekordní počet zákazníků. Nicméně jsem všechny kamarády zaúkolovala a na letiště jsme se dostali včas. Odbavili jsme naše jediné společné zavazadlo a s malými batůžky vyrazili ke gejtu skrz letištní kontrolu. Jako již tradičně jsme se s domovem rozloučili točenou plzínkou (někdo dvěma) a jali se nalodit na palubu se společností Finnair. Jak osvěžující pro změnu neletět s nízkonákladovkou! Nikdo by si ani nevšiml, kdybychom se snažili propašovat lyže. Letušky nám nabídly borůvkový džus a dvouhodinový let utekl díky žolíkům jak voda. Protože čas našeho příletu připadnul na jedenáctou večerní a v 5 ráno nám odjížděl vlak na sever, rozhodli jsme se přečkat těch pár hodin v letištním hotýlku. Pokoj 1×2 metry, kam se vešla jen jedna palanda, jsme obsadili na čecháčky po třech. Naštosovaní jak sardinky v konzervě jsme se usilovně snažili usnout, což se ukázalo ve vydýchaném vzduchu a s chrápajícími jedinci jako nereálná mise. Když jsem zjistila, že nás ty tři hodinky nekvalitního spánku stály stejně jako ubytování na dva dny v airbnb, protočily se mi panenky a tuto možnost příště rovnou zavrhnu a vyspím se radši jak za mlada na lavičce :-).

Vypotáceli jsme se do zimy a nasedli na autobus, který nás měl dovézt z letiště na vlakové nádraží. Než jsme zjistili, jak se dají koupit jízdenky, dorazili jsme do cílové stanice. Na nádraží nebylo nikde napsáno, odkud náš polární expres jede, tak jsme se museli zeptat místních. Finové body za přehlednost rozhodně nedostávají. Konečně sedíme v pomalovaném vlaku s Krtkem (what?) a čeká nás devítihodinová cesta na sever. Hladoví obsazujeme restaurační vůz a ochutnáváme finskou filtrovanou kávu. Mile mě překvapí dostupné ovesné mléko. Všichni kolem mě pospávají, já jim závidím a čekám, až se rozední. Škodolibě fotografuji spící kamarády a nebo si užívám výhledy z okna na ubíhající krajinu. Občas mrknu na štrikující Finky a znovu si v duchu říkám, jaké mají u nás kluci štěstí. K obědu zkoušíme místní specialitu – lososovou polévku a tradiční Ikea kuličky s brkaší a brusinkami. Ač mám v sobě další čtyři kávy, cítím se jak kdyby mě někdo praštil pádlem – království za postel! S ujetými kilometry přibývá bílé barvy, a tak nás vítá zasněžené město.

S bágly se nakonec vlečem pěšky až do místa ubytování, které se nachází notný kus za centrem. Rovaniemi má asi 17 tisíc obyvatel a je značně roztáhlé. Všechno, nač naše oko padne, tu patří Santovi (včetně rohového kebabu). Pouze náměstí nese jméno slavné finské rockové kapely Lordi. Dokupujeme zásoby v Lidlu s českými cenami a konečně sundáváme batohy před červenobílou dřevěnou řadovkou, která bude na další dva dny naším domovem. Domeček je vzorně naklizen a ze všech stran na nás dýchají Vánoce. V obýváku dokonce stojí ozdobený stromek! Na stole jsou pro nás nachystány sladkosti, jakási lahev a ručně psaný uvítací vzkaz od naší bytné Katri. V něm se dozvídáme, že lahev obsahuje laponský vánoční sirup Glögi a můžeme si z něj připravit něco jako nealko svařák. Jak milé a pozorné gesto, opravdu se tu cítíme vítaní. Parádní dojem navíc umocňuje zabudovaná sauna v koupelně a my se nemůžeme dočkat, až ji roztopíme.

Teď ale není času nazbyt a vracíme se procházkou zpátky do centra, protože jsme kamarádovi Blešákovi nachystali překvapení v místní restauraci v podobě narozeninového dortíku a večeře. Naštěstí nám nedělá velký problém předstírat, že máme hlad a nicnetušícího oslavence lákáme dovnitř, kde je pro nás nachystán prostřený stůl. Blešák stále nic netuší. Dostáváme couvert a pozornost šéfkuchaře – krekry se šlehanou lososovou pomazánkou. Objednáváme si finské pokrmy, které sestávají z divočiny, brambor, ryb a bobulovitých plodů, zkrátka ze všeho lokálního. Po chutné večeři k nám míří průvod zpívajících číšníků s dezertem a dortovou fontánou. Přidáváme se a sborově pějeme Happy birthday s významným pohledem upřeným k Blešákovi. Ten tiká očima zmateně po místnosti a myslí si, že si obsluha spletla stůl. Dávno prý zapomněl, že měl předevčírem narozeniny, klasik :-). A protože nám stažená aplikace Aurora hlásí, že by mohla být vidět polární záře, vyrážíme na lov. Bohužel všude kolem je městské světelné znečištění a navíc dost nešťastně svítící úplněk. Spánková deprivace si vybírá svou daň, tak hon pro dnešek vzdáváme a jdeme zalehnout.

Ráno se probouzíme o poznání odpočatější a slunko slibuje překrásný den. To se hodí, protože jej budeme chtít strávit celý venku. Dnes nás čeká návštěva největší turistické pasti – Santovy vesničky. Ta je od nás vzdálená asi 4 km, tak se navlékáme do merina a oteplováků a zakrýváme vše, co by mohl zasáhnout venkovní mráz. Cesta vede částečně městem a místy podél cyklotrasy nebo běžkařské trati, tak si děláme představu o místních kratochvílích napříč ročními obdobími. Santova vesnička je skrz naskrz turistická záležitost, některé věci však mají své kouzlo. Jsme rádi, že jsme si pro návštěvu vybrali právě březen, kdy turismus opadá a nemáme pocit stísněnosti. Nejvíc nás láká Santova pošta, odkud zasíláme pohledy rodině a přátelům. Můžeme si dokonce vybrat, zda je odešlou hned nebo až na Vánoce. Také je možné nechat zde vzkaz pro samotného Santu nebo si mu sednout na klín a pokecat o životě ( že Blešáku). Venku stojí ten největší sněhulák, jakého si dokážete představit, fotíme se u symbolické hranice polárního kruhu a máváme do živé kamery. Nakonec se část z nás rozhodne pro jízdu s husky spřežením a jsme nadšeni i z návštěvy psí farmy, kde má každý pejsek nad kotcem svou fotku a krátké bio. Oceňujeme především originální jména a vtipné popisky vystihující různé psí povahy. Zájemci se mohou svézt na saních taženými soby.

Po procházce domů přišel ideální čas na saunu, kterou jsme s pomocí Katri na telefonu zprovoznili. Nejvíc jsem ocenila možnost zchlazení ve sněhu na zahrádce. Někdo se rozhodl saunovat dál a já s Markem jsme si řekli, že dneska tu auroru zkrátka ulovíme. Půjčili jsme si pekáče a sedli jsme na bus, který nás odvezl za město. Vyškrábali jsme se na rozhlednu a čekali na pořádnou tmu a zelené světlo, navnaděni z fotek z předchozích dní. Aby nám čas lépe utíkal, snažili jsme se zahřát pekáčováním. Já se tak vehementně snažila vrátit do dětských let, až se mi povedlo ten kus plastu rozsednout…nebo bych možná měla zauvažovat o odtučňovacím táboře ? Taky je fajn nepekáčovat s klíčema od auta v kapse, že, Máro? 🙂 Když jsme se dostatečně vyblbli, šli jsme zkusit se stativem na číhanou. Čekání se vyplatilo! Ač teda aplikace ukazovala zataženo a nulovou šanci, realita byla jiná. Na obloze se tu a tam začaly objevovat pruhy slabého zelenkavého světla. Netrvalo to dlouho, ale i tak jsme měli velkou radost. Byli jsme už značně promrzlí a tak nám přišel vhod nedaleký přístřešek. Kdosi v něm zapálil svíčky, lavičky byly potažené kožešinou a od žhavých uhlíků v ohništi se nám podařilo zapálit jedno polínko, abychom se zahřáli. Posilnili jsme se sváčou a vydali se pěšky k domovu. Už nebyl žádný autobus, který by nás odvezl… :-). To se vzápětí ukázalo jako obrovské plus, protože cesta vedla podél lesa a nad námi začala tančit opět aurora, tentokrát mnohem intenzivnější a zelenější. Zůstali jsme na místě ještě asi půl hodiny, nedbaje zimy a diskomfortu. Obloha čarovala a já se cítila naprosto šťastná a vděčná, že mohu tu krásu pozorovat na vlastní oči. Těch pár omrzlin, se kterými jsme se vrátili na ubytko, za ten zážitek rozhodně stálo! 🙂

Ráno jsme se probudili s pohledem na poletující sníh. Vzhledem k tomu, že náš program se dnes bude odehrávat v interiéru, nebyli jsme z toho nijak zvlášť rozmrzelí. Pobalili jsme si saky paky, udělili naší milé bytné pozitivní hodnocení a vydali se přes most do muzea a science centra Arktikum. Čerstvě zasněžené město mělo také něco do sebe. Po cestě jsme potkávali rybáře sekajíc si díru do ledu, prohánějící se sněžné skútry, cyklisty na fatbajcích nebo místňáky vezoucí nákup i sebe na sáňkách. V interaktivním Arktiku jsme strávili poměrně dost času. Expozice věnovaná ekologii, fyzikálním jevům, Sámům i lqponské fauně a flóře mi velmi učarovala. Završilo to působivé časosběrné video, které mě donutilo mrknout na realiťácký stránky a hledat si ceny zdejších nemovitostí. Sem se zkrátka jednou odstěhuju! 😀 Pak už nezbývalo, než dát Rovaniemi sbohem a nasednout na noční vlak směr Helsinky.

Dychtící po větším spacím komfortu na cestě zpět, rezervovali jsme si pro tento účel spací kajuty (100 eur) . V každé byla palanda, stolička, umyvadlo se zrcadlem zásuvka a karta zplnomocňující nás využít sprchu. Tísnit se v kupé bylo celkem klaustrofobní, tak jsme se přesunuli do jídelního vozu. Popíjeli jsme, hráli hry a při pohledu na západ slunce jsme rekapitulovali zážitky posledních dní. Když jsme jim vypili bar, přesunuli jsme se do kupéček a v rytmu jedoucího vlaku se snažili zabrat. Musím říct, že už jsem se v životě vyspala líp a stevarda nesoucího snídani, který nám v 6 ráno mlátil na dveře, jsem obdařila pohledem nasupené vrány. Nezbylo než se vypotácet ven, hodit něco do žaludku, sbalit si batůžky a vystoupit v Helsinkách.

Poslední den v hlavním městě si vzal do režie Marek. Bloudili jsme spícím městem a jako na potvoru, všechny objekty zájmu byly právě v rekonstrukci 😀 Otevřená a v provozu byla alespoň knihovna, ve které knihy svážely na místo malí roztomilí robůtci s nalepovacími očky. Probíhaly tam paralelně různé komunitní akce včetně textilního workshopu. Člověk by ani nevěřil, jak je těžké v neděli sehnat ráno otevřenou kavárnu, kde bychom se schovaly před ledovým poryvem větru. Nakonec jsem objevila útulnou pekárničku George bakery, neodolali jsme jejich pestré nabídce a objednali si kávu a k tomu každý něco dobrého. Pak přišel zlatý hřeb programu – Moominshop, který se nacházel hned za rohem. Strávili jsme tam snad hodinu a musela jsem se hodně přemáhat, abych si nekoupila celý obchod včetně prodavačky. Nakonec jsem se celkem ovládla a odcházela jen s keepcupem a hatifnatím přívěškem. V průvodci jsem se dočetla, že se tu nachází i mumínkovská kavárna, na tu už ale bohužel nezbyl čas. Velké kryté trhy, na které jsem si dělala zálusk, byly bohužel také zavřené, tak jsme se spokojili s menšími, kde jsme se naobědvali a pak už se vydali na nádraží a dál vlakem na letiště.

Nakonec odlétám s celkem rozporuplnými pocity o této severské zemi. Dovču jsem si užila dosytosti ve společnosti skvělých přátel a pro změnu bylo moc prima cestovat zase jednou pospolu jak za starejch… břišáky mě bolí od smíchu ještě teď. Helsinky jako takové mi ale nijak k srdci nepřilnuly a obecně má finská architektura blíže spíš k Rusku než ke skandinávským zemím. Na druhou stranu, laponská divoká příroda byla dechberoucí a příště bych zavítala ještě severněji a mimo civilizaci. Podtrženo sečteno, do Finska se musím opět vrátit a víc ho prozkoumat. A to nejen proto, že jsem zapomněla koupit magnetek na lednici!

Hláška zájezdu : Nemůžeme bejt jako Zac Efron a stíhat dvě věci najednou 😉