Tak jo, datuje se 6. června a mý věci pořád leží rozházený na paletách, který kdysi připomínaly postel. Koukám na tu hromadu krámů a nedokážu si představit žádný scénář, ve kterým bych svůj dosavadní majetek zvládla nacpat do jedný krosny a batohu. Povolený limit 23+7 kg ! Ještěže existuje příruční váha, kterou jsem si pro tenhle účel pořídila. Co se nevejde dovnitř, přijde ven a všechno to snad spolkne strečovka na letišti. S hrůzou v očích vážím krosnu, ale display ukazuje pouhých 17 kg! No tak to je paráda Lenko, to jsi zbytečně plašila, ještě zbyde místo na lahváče!  Když se loučíme s tátou na nádraží, pro jistotu ho prosím, aby krosnu převážil – a hle, cifra vyskočila na 22,7 kg. Někde jsem musela udělat chybku, ale stále jsem v limitu a to je důležitý! Jen lahváče musím oželet. Smutnej příběh.

Den před odletem přespávám v Praze u kámošky a vyrážíme  na posledních pár točenejch a na koncert mých oblíbených Pink Floyd acustic duo. Ráno nejsem úplně fresh, ale deficit dospím v letadle, respektive dospím deficit za celý měsíc, který probíhal v rytmu oslav, rozluček, stěhování. Haha, směje se osud, hezky sis to naplánovala! Itinerář zní následovně: Praha – Mnichov – Los Angeles -Auckland -Christchurch. Čas strávený na cestě dva a půl dne dne, počet naspaných hodin cirka 3 (když přimhouřím obě oči). Možná i proto, že jsem si kinedril zapomněla zabalit do příručáku a můj strach z lítání tomu taky úplně nepomohl. S úzkostí si zevrubně prohlížím každýho pilota, jestli se mu v očích nezrcadlí šílenství duše a nepošle to s náma někam do hory, jak se stalo léta páně ve Schweizu. Zjišťuju, že s tím stejně nic nenadělám, takže si držte klobouky, jedeme z kopce!

Cesta probíhá kupodivu hladce, žádný velký drámo v podobě turbulencí se nekonalo. Jen na novozélandským letišti jsem si dala tři kolečka skrz rentgen, protože jsem nechala v příručáku žiletku, náhradní břitvy a ještě malý nožík. Letištní personál je nadmíru tolerantní, jen se mi směje a nůž mě nechají poslat poštou na cílovou adresu, abych o něj nepřišla. Když vystoupím v Aucklandu, okamžitě pociťuji zdejší uvolněnou atmosféru. Týpek mě dovede na správný terminál, další mi pochválí mikču s titulkem „Namaste, motherfuckers (o té  bude ještě řeč), dávám si snídani králů a po luxusním flatwhite  jsem si už teď takřka jistá, že se mi tu bude líbit.

V Christchurch mám domluvený pick up od kamarádky Léni, která mi poskytne i ubytování na první týden, abych si stihla zařídit potřebný náležitosti a formality. Tenhle krok mi neskutečně ulehčí počáteční dny, protože nemusím řešit takřka nic sama. Mé první kroky vedou do Kiwi banky, tam ovšem k založení účtu vyžadují tvz. proof of adress, tedy důkaz o tom, že mám střechu nad hlavou. Někde vám uznají třeba i adresu hostelu, ale vždy to záleží na daném úředníčkovi. Se vším mi  ochotně vypomáhají čeští usedlíci, kterým tímto dodatečně znovu děkuji! Další nezbytný krok znamená koupi auta, páč bez něj se na Zélandu prostě neobejdete. Já jsem navíc limitovaná časem, protože se potřebuju dostat do týdne do Motueky, kde jsem si domluvila ubytování přes celou zimu. Češi, kteří mi ho zprostředkovávají, letí naopak přes „léto“ zpátky do rodné země a musíme se stihnout potkat. I tady mi přeje štěstí začátečníka a hned druhá prohlídka auta dopadá dle mých představ a já se stávám hrdou majitelkou Mazdy Bongo  r.2007, která má nalítáno úctyhodných 290 000 km. Přepis auta na Zélandu není žádná věda, stačí skáknout na poštu, vyplníte poznávačku, iniciály a auto vám říká paní. Backpackeři si osvojili hezký zvyk svůj pojízdný domov na kolech pokřtít, a tak ani já nezůstávám pozadu. Kdo mě zná, tak ho nepřekvapí, že mazdička nese jméno Moomin (Mumínek z finské pohádky od spisovatelky Tove Jonsson), jehož bílá barva mu velmi příhodně sedne. Spolu s autem dostávám i kempingové vybavení, péřovou deku, povlečení, stan do nepříznivého počasí, reprák a navíc nálepku, že auto se pyšní titulem „self-contained“. Pro neználky, vozidla na Zélandu mohou být předělána tak, aby obstála požadavkům, které si vyhrazují  některá parkoviště a kempy. V kostce auto disponuje chemickým WC (které nikdy nikdo nevyužije) a kuchyňkou s barely na pitnou a špinavou vodu. Pravidla se mají aktuálně měnit a zpřísňovat, ale snad se mě to během mého pobytu nijak nedotkne. 

Dny v Christchurch plynou jako voda, ale tak už to bývá, když máte někde omezený čas. Stíhám si vyšlápnout Rapaki trek, Godley Head walkway, navštívit místní botanickou zahradu, která mi neskutečně učarovala, zastavit se v Art gallery a Muzeu zemětřesení (Quake city- zde dostávám slevu na vstupném díky své vtipné mikče). Město Christchurch je nechvalně známé svým depresivním impactem, které si vykoledovalo smrtelným zemětřesením v roce 2011, to si vyžádalo na 185 obětí. Ač nejsem velký fanda muzeí, tady jsem strávila bezmála 3 hodiny a všem doporučuji jeho návštěvu. Emoce prýští, chvíli pláčete nad smutnými osudy nepřeživších, zároveň obdivujete soudržnost obyvatel, které tato katastrofa stmelila natolik, aby z trosek města  zachránili, co šlo. Opravné práce probíhají dodnes po celém městě, můžete využít programu Christchurch Combo, projet se vyhlídkovou gondolou a historickou tramvají nebo skákat přes trosky města po vzoru místních skejťáků, jejichž video se stalo světoznámým : https://www.youtube.com/watch?v=i2bvozq-KK8

Mé dny zde jsou sečteny a je čas se zařadit vlevo a vyrazit směr sever jižáku do regionu Nelson & Malborough. Lenička mě nechala důvěřivě chvíli řídit své auto, já se smrtí v očích místo blinkru donekonečna stírám přední sklo a nedokážu si představit, že budu schopná jednou samostatně ovládat svýho Mumínka. No asi takhle vám to řeknu, nic jinýho mi nezbylo a tak jsem s heslem „Děj se vůle boží“ vyrazila. Celých 6 nekonečných hodin do Motueky! Naštěstí cesta vede přes relaxační přírodní termály Hanmer springs, kde si dávám zaslouženou pauzu a nořím se do horkých jezírek s tím bezkonkurenčním výhledem, kvůli kterýmu tam jsem. Po pár hodinách bez signálu, benzinu, energie, ale i nehod, parkuju mazdičku na Staples street v Motuece, kde se budu zdržovat několik následujících měsíců. 

O zážitcích z Motueky bude další článek, snad vás tenhle výkop aspoň trochu bavil a nastínil novozélandský život mýma očima. Těm, co tu žijí déle či permanentně a mají hlubší vhled se omlouvám, ale toto jsou mé první dojmy ze země Pána prstenů. 🙂