Kia ora děcka! Další článek jsem se nakonec rozhodla věnovat jinému tématu, poněvadž k životu v Motuece soustavně sbírám podklady a tak se její příběh teprve tvoří. Nerada bych se uvázala k tomu, že budu publikovat třeba článek týdně, tak jsem se rozhodla, že zkrátka budu psát, dokud mi múza sedí na rameni a mám se o co podělit. Slovy dědy Komárka už zase chčije a chčije a mně se pořád nedaří sehnat práci. Ještě jsem nespadla tak hluboko, abych upsala svou duši místní továrně Talleys, ale pomyslné plameny pekelné už mě olizují. Volné dny tedy trávím prozkoumáváním okolí. 

Přestože být sám se sebou je dneska neskutečně IN a dvanáct z deseti terapeutů to vřele doporučuje, už mi z toho poustevničení začalo lehounce šibat a zatoužila jsem po sdílení byť sebemenší prkotiny, jen ať vyměním pokoj za dobrodružství venku. Rozhodla jsem se vytěžit z podobný zkušenosti, kterou jsem nabyla loni během pracovních „prázdnin“ v Dolomitech a obnovila jsem appku Tinder. Většina uživatelů přes ni randí, mně se osvědčila na shánění parťáků na hike. Stačí zadat polohu a okruh, ve kterém hledáte travel buddyho a když to má někdo stejně, tak tradá, match a jde se na vejlet. Přesně takhle jsem „ulovila“ kamaráda Nathana, i tohle seznámení mělo ovšem svý porodní bolesti. Kiwák si mě nejdříve proklepnul, jak moc si věřím ohledně hikování. Vzpomněla jsem si na naši kolínskou rovinu a ubezpečila ho, že zvládnu všechno levou zadní, načež mi přišel návrh na výstup podobnej Anapurně. Okey, teď záměrně přeháním, ale byl to sakra velkej kopec s tím, že budeme možná potřebovat mačky a hodně teplý oblečení. Nic z toho jsem nevlastnila, tak jsem zařadila zpátečku a domluvili jsme náhradní trek na půli cesty u Nelson lakes. 

Možná vám název Ratatouille tak trochu připomíná francouzský zeleninový pokrm nebo animovanou myšku. Ve skutečnosti se ale jmenuje Rotoiti dle stejnojmenného jezera, kolem kterého vede. Já si ale za Boha nezapamatovala jeho skutečný jméno až do chvíle, kdy se mě spolubydlící zeptal, kamže se to chystám o víkendu a ze mě vypadl tenhle vegetariánskej myšmaš. Díky pane Poku za vaše paměťový kurzy a mnemotechnický pomůcky, vážně to funguje! 

Víkend se blížil a tak jsme domlouvali detaily chystané výpravy. Nathan mi připomněl, že výlet musíme rozdělit na dva dny a uprostřed něj přespíme v chatce, protože na jeden zátah bychom to stěží zvládli. Tenhle fakt jsem tak nějak vypustila a v hlavě se mi začaly kumulovat pochybnosti. Všichni to určitě znáte, že když se vám to nejmíň hodí, mozek odněkud vyštrachá a naservíruje ty nejabsurdnější scénáře. Mami, babi, tenhle odstavec radši přeskočte! Zkrátka a dobře, kdo posloucháte podcast Opravdové zločiny, určitě vám neunikl díl, kdy se slečna v Aucklandu seznámila přes Tinder s týpkem, který ji následně rozsekal a narval do kufru. Na jednu stranu jsem nechtěla zbytečně panikařit, ale zůstala ve mně chvíli malá dušička. Pak jsem si ale řekla, že kdyby mě chtěl Nathan kuchnout, sotva se kvůli tomu potáhne x kilometrů netěžko s bagáží. Dala jsem spolubydlící info, kde se budu zdržovat a s důvěrou vyrazila na smluvené místo s tím, že kdyby se mi chlapec nepozdával, tak to vždycky mohu zrušit.

Jak se záhy ukázalo, moje pochybnosti nemohly být dál od pravdy. Z Nathana se vyklubal tichý skromný hoch, který prostě jen neměl parťáka na hiky, protože všichni jeho kamarádi se už dávno zasekli v Matrixu ( práce, hypotéka, děti, první dovolená v Austrálii, druhá dovolená v Austrálii,..), a já se omlouvala, že jsem z něj udělala zvrácenýho psychopata. Pěšina se linula víceméně celou dobu podél jezera, někdy zabočila víc do kapradinového lesa připomínajícího Zemanovu Cestu do pravěku, jindy jsme museli brodit ledovou řeku. Na sklonku dne jsme dorazili do zmiňované chajdy, kde jsme zatopili v krbu a uvařili si z donesených zásob véču. Nathan odněkud z krosny vylovil sixpack Hazy Apy ( ty víš jak potěšit český děvče! ) a k dokonalosti chyběl snad už jen zvuk kytary. Po chvíli se k nám přidal jakýsi kiwácký lovec, tak si měl Nathan aspoň s kým konečně řádně poklábosit o rybaření. Občas se mě snažili vtáhnout do rozhovoru a doptávali se na český pivo a svíčkovou. Zdvořile mi oba pánové pochválili angličtinu a já si tak v duchu říkala, jóó kdybyste věděli, jak urputně se snažim zachytit aspoň něco z toho vašeho zpropadenýho dialektu. Večer jsme zakončili partičkou žolíků a dobble a za zvuku deště ulehli do spacáků. Po ranní kávě a snídani, uhrazení poplatku za nocování ( Nathan vše gentlemansky zařídil) jsme vyrazili směrem k autu. Čekala nás ještě docela dlouhá cesta, kterou už jsme absolvovali takřka mlčky. Počasí jakoby znalo celou dobu náš záměr a milosrdně nás ušetřilo srážek, respektive pršelo jen tehdy, kdy jsme zrovna byli v úkrytu. Jedna z věcí, kterou jsem se tu už naučila je nespoléhat na předpověď, ono to vždycky nějak vyjde, a opravdu vyšlo i tentokrát! 

Když jsme se blížili do civilizace, vítal nás zvuk bubnujícího hipíka sedícího na molu v tureckém sedu. Libé tóny se linuly přes jezero jakoby hrál jen pro černé labutě, které mu mlčky dělaly publikum. Naše putování jsme zakončili u pivka a flatwhite v místní Alpine lodge a Nathan mi ještě před odjezdem slíbil, že rozhodí sítě ohledně práce a že třeba v budoucnu zase podnikneme nějaké dobrodružství. To tě naučí Lenko víc věřit lidem! Tímto nikoho nenabádám k podobným hazardům, jistá dávka obezřetnosti je na místě, ať už cestujete kdekoli. Nakonec jsem u jezera zůstala ještě další den, pohladila si živé úhoře a konečně si zkusila přespat poprvé ve vanu. Na druhý den se mi naskytla příležitost pohikovat v okolí druhého jezera Rotorua, kterýmu jsem zatím nestihla dát žádný vtipný název. Tak díky za tu vzpomínku!